Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina

Tenhle film jsem sháněl snad deset let. Pamatoval jsem si jej jako vynikající absurdní zábavu se silným satirickým nádechem. A to se mi i po těch letech dostavilo. Nejméně známý film Jiřího Menzela, ovšem proč? Herci jsou skvělí (vojín Čonkin je abnormálně hustej týpek), humor tu je, scénář se Zdeňku Svěrákovi rovněž povedl. Škoda druhé poloviny, která ztrácí dech a objeví se i nějaká ta hluchá místa. Přestože by film bylo zajímavé slyšet v původním znění, české znění se taky hodně povedlo (Ondřej Vetchý, Naďa Konvalinková, Pavel Zedníček, Josef Abrhám, Boris Rösner, Vlastimil Brodský). 80%. (01.03.2008)

V první polovině spíše jen pozvolné vyprávění a popis života lidí na ruské vesnici před 2.světovou válkou, ke konci se vše pěkně rozjede a chvílemi až obsahuje prvky crazy komedie. Přitom při některých velice humorných scénách může divákovi přebíhat mráz po zádech - ono to s NKVD nebyla žádná legrace, Menzel nicméně dokáže přinést humor i sem. (18.07.2003)

Když se film vymkne kontrole, nedá se dělat nic jiného než přetrpět tu snůšku zmaru a absurdního humoru. Těžko uvěřit, že je režisérem Jiří Menzel a scenáristou Zdeněk Svěrák. Není to až tak špatně natočené, ale Menzel si neuvědomil, jak není dobré točit s ruskými herci, v našich končinách prakticky neznámými, jako asi neznámí, padlí vojáci, kterým je film podle mě věnován. Nedovedu si totiž představit nadšení z filmu, který je naprosto o ničem. Když bych se chtěl dívat na ruský film, pustím si ho, ale proč se dívat na ruské herce v českém filmu?! Žádné autenticity se vůbec nedosáhlo, protože film má nepokrytý náběh až do absurdní podívané a většinou do ní neomylně a úmyslně spadne. Zasmát se je nemožné, protože přehrávající ruští herci si nijak nezadají s ochotníky. Film rozhodně nevypadá levně, ale tohle jsou hodně vyhozené peníze. Z filmu jsem si nic neodnesl ani nezapamatoval. Hrozné. 20% (28.05.2012)

Ruský román přepsaný Svěrákem pro Menzela.To jsou věci, co? Každopádně je to zábavné. Není to vyloženě řachanda, ale taky to není takový ten "laskavý humor". Ruská duše a ruské reálie z toho hodně čiší. A pár scén je legendárních, třeba výslech starého žida Stalina, hon na domnělého milence v podobě domácího prasete nebo kilo cukru na kilo hoven. (14.12.2014)

Pokud jsme kdy usilovali o pomstu za 21. srpen 1968, tímto filmem jsme jí dosáhli. Jak námět (literární předloha z pera přední osobnosti ruskosovětského disentu Vladimíra Vojnoviče), tak místo natáčení (Milovice, sídlo velení okupační tzv. Střední skupiny vojsk Sovětské armády) a výběr tvůrčích protagonistů (Menzel, Svěrák) nemohl být lepší. Český černý humor, zřejmě to, co poučený Spoluzápad na nás oceňuje nejvíce, se tu prolnul s širokou ruskou duší a splynul s ní do náručí a syntézy opravdu šťastné a přitom tvůrčí i divácky vděčné. Srovnání posledních týdnů předválečného stalinismu s c. a k. armádou někdejší habsburskolotrinské monarchie je dovedeno do virtuózní dokonalosti. Způsob, jakým Jiří Menzel zvládl vedení skvěle vybraných a vesměs špičkové výkony odvádějících ruských herců, zaslouží nejvyšší uznání. Zparodovat a zesměšnit instituci tak hrůznou, jakou byl NKVD, je samo o sobě velkou zásluhou. Také přesnost, s jakou je zachycena ruská vesnice, bere dech (jakoby Vojnovič se Svěrákem opisovali Babela a další ruské spisovatele, kteří výstižně vylíčili skutečnou tvář tzv. kolektivizace). Satirická nadsázka, křtěná Gogolem, Bulgakovem, Ilfem a Petrovem, a tak trochu i Majakovským, vyznívá do nepřímé obžaloby zrady ideálů, z nichž se kdysi, na přelomu desátých a dvacátých let, před devadesáti lety sovětská státnost rodila. Hrůzný stav, do kterého Stalin zemi přivedl, je tu rovněž pojednán s až chirurgickou minuciózností. Doslova na ústa dopadá i Lysenko, neblaze proslulý ničitel sovětských přírodních věd. Přesto - nebo právě proto - tu Vojnovič - a s ním i Svěrák a Menzel - přesně a skoro bych řekl s až úzkostlivou láskou zachycují i pozitiva ruské národní povahy, poctivost, naivní upřímnost, rozprostřenost ruské duše, jak ji známe z děl velikých klasiků tohoto národa v předminulém století. To, že tato upřímnost a dobrosrdečnost je líčena v nemytých a nečesaných kulisách doby, jen zvyšuje její přesvědčivost a výstižnost. Náš boj s komunistickou minulostí tak trochu připomíná místní představitele NKVD a Rudé armády, zachycené v působivé nadsázce v ČONKINOVI. Zdá se, že jeho součástí se stalo i naprosto nepochopitelné přijetí tohoto divácky tak vděčného díla. Namísto naprosto samozřejmých díků se Menzel dočkal odsudků a nepochopení až absurdního. Nedivme se našim negativním úspěchům v Evropě; pokud co komu sladíme a oslazujeme, jsme mezi příjemci těchto ne zcela domyšlených rituálů zákonitě sami první nasnadě. Až .... až.... zkrátka až si osvojíme znovu umění rozeznat naše skutečné vrcholy a propady, pak teprve plně doceníme toto neprávem opomíjené a pro mnohé skoro nežádoucí dílo našeho skvělého režiséra a jednoho z nejhvězdnějších scénáristů v dějinách naší národní kinematografie hraného filmu. (26.02.2008)