Ostře sledované vlaky

Pro mě osobně dost netradiční film. K hereckým výkonům nemám nejmenší výhrady, stejně tak ke kameře, či hudbě; několikrát jsem se od srdce zasmál a konec se mi přišel opravdu povedenej, ale...přestože film trval jen 92 min., bylo zde několik momentů, kdy jsem se fakt nudil, takže hodnotím "pouze" 4*. (14.04.2009)

ŽENA, to je ozdoba přírody. Věděl to B. Hrabal, věděl to J. Menzel a pan Somr resp. výpravčí Hubička jim to denodenně dokazoval, přičemž byl (kdykoliv a kdekoliv) připraven to stvrdit i razítkem (jak já tu scénu miluju). A je úplně jedno, zda je to za války, míru, na jaře, či na podzim. Jen ten Vašek Neckář resp. M. Hrma se v tom teprve učí chodit aneb dr. Brabec konstatuje diagnózu- eiaculatio praecox a rovnou ordinuje i (rychlo)léčbu) aneb jak zpívají Mandrage: „hledá se žena......zkušená žena“. Čas však neúprosně tlačí a hodiny odkrajují poslední vteřiny (do) příjezdu „ostře sledovaného vlaku“. To aby bylo dostatečně jasno, že (zde) se hraje (i) na vážnou notu, tj. Hrabalovsky poetické (Menzelovsky chronologické, méněvrstevnaté) se silným mrazivým (protektorátním) podtextem, to zejména díky postavě V. Brodského coby kolaboranta rady Zedníčka. Zasloužený klenot české resp. československé kinematografie, byť paradoxně (alespoň v době vzniku) (o)ceněná více v zahraničí než u nás doma. P.s. pro čtenáře předlohy (resp. jejich výtky) mám pochopení.....90% (25.02.2013)

Bohumil Hrabal uměl vymýšlet takové lidské příběhy stejně noblesně, jako je Jiří Menzel dovedl zrežírovat. Kromě specifického prostředí a hlavně doby, která odráží určité vlastnosti a nálady, mají Ostře sledované vlaky skutečně skvěle vymyšlený romantický podtext v podobě neúnavného sukničkáře Josefa Somra a plachého mladíka Václava Neckáře, kteří dávají dohromady opravdu výborné herecké duo. Opět tu také naplno zaúřadoval ten trochu zvláštní Hrabalův styl, který se raději zaměří na slušivé ženské pozadí, než na atmosféru a těžkosti tehdejší ostře vyhrocené doby. Mně to možná úplně nesedělo, ale bez toho by tohle úsměvné drama asi nikdo nebylo tím, čím je dnes.. (29.08.2012)

Světově nejproslulejší filmová adaptace textu Bohumila Hrabala coby první ryze český držitel Oskara za neanglicky mluvený film, to jsou Ostře sledované vlaky režiséra Jiřího Menzela, komorní tragikomedie o civilním rozměru války. Menzelova těsná propojenost s osobou i dílem Bohumila Hrabala se odrážela nejenom v tom, že byli blízcí a dobří přátelé, ale především v tom, že Menzel jako jeden z mála byl schopen proniknout k podstatě Hrabalovského textu, uchopit ho a volně ho po svém interpretovat. Byla tak zachována jemná a tolik osobitá atmosféra Hrabalových knih, ale navíc vznikla i zcela nová kvalita umělecká a filmová. Jiří Menzel se v tomhle filmu asi nejvíce vzdálil původní poetice adaptované knihy, ana má vždy dvě roviny - rovinu jazykovou a rovinu strukturální. V Ostře sledovaných vlacích Menzel charakteristicky Hrabolovské téměř ,,automatické" volné asociativní plynutí textu vzácně nerespektuje a rozbijí monolit složitě strukturovaných předlouhých souvětí, postavy mluví spíše civilněji a jejich řeč není tolik příznaková (čestnou výjimku tvoří postava Vlastimila Brodského). Rovina strukturální je ovšem zachována více - charakteristické Hrabalovské ,,figurkaření", postavy vždy svým způsobem bizarní, výjimečné, mnohdy stojící na okraji společnosti... Nejinak je tomu i tady - mladý elév Miloš Hrma - psychicky dosti labilní introvert, notorický sukničkář výpravčí Hubička (příznačný nomen omen), podivínský pan přednosta, vášnivý chovatel holubů a pokrytec, který má ústa plné vysoké morálky, ovšem tělo lačnící po radostech chtíče, nacistickou ideologií pobláznění drážní inspektor... Potlačen je ovšem pábitelský rys, není tu žádná dominantní postava ztotožňující se s vypravěčem... To, co se ovšem podařilo Menzelovi především, je dostat do příběhu dramatický oblouk, film má spád a stojí na kontrastu dvou činů a protikladných charakterových rysů - zbabělosti Miloše v otázkách nesmělých ozvěn erotiky vrcholící v pokusu o sebevraždu a občansky příkladného hrdinství v závěru filmu, kdy se obě linie protnou ve finální katarzi - břity vjíždějící do kolejiště zápěstí, kteréžto samo nakonec ostrým řezem dynamitu přetne kolejiště poklidného a ospalého maloměstského nádraží... (16.11.2006)

V polovině 60. let se k nám ve filmové tvorbě z Francie přelila nová vlna a mladí filmaři dávali najevo, že chtějí točit úplně jinak než dosud, zajímají je jiní hrdinové a jiný styl vyprávění. Ve válečné a okupační tématice se do té doby vyžadoval heroismus, naturalismus a ideologický aktivismus. Jiří Menzel na to šel jinak. Jeho snímek je melancholický, plný poetické stylizace. Dusivou protektorátní atmosféru a tragický příběh jednoho dospívajícího kluka pojal jako tragikomedii plnou jemného humoru a ironie. I ukázkový kolaborant rada Zednicek v podání Vlastimila Brodského funguje spíš jako neškodný šašek než nositel zla. Menzel nemoralizuje a už vůbec nepoužívá v 50. letech tak oblíbený patos. Pro své chybující nedokonalé postavy má pochopení a jejich činy hodnotí shovívavě. Ostře sledované vlaky mě kromě toho, že raná Menzelova tvorba se dokonale trefuje do mého vkusu, oslovují i ze dvou dalších důvodů. S nejistým Milošem Hrmou skvěle zahraným Vaškem Neckářem jsem se do značné míry identifikoval, připomíná mi naivitu mého mládí. Rozumím té postavě a sympatizuju s ní. V neposlední řadě je mi i sympatické, že Menzel mezi radikálně experimentujícími tvůrci nové vlny neztratil chuť vyprávět - po svém a pomaleji - lidské příběhy. Celkový dojem: 90 %. (13.09.2017)