Ostře sledované vlaky

Osobní Milošův boj se svou "mužností" a boj za "svobodnou" Evropu. Nejen výborný kontrast jednoho, vůči ženám, bezmocného mladíka a fanaticky přesvědčeného služebníka říše,který je opravdu neuvěřitelně prostý a překrásný, ale hlavně začátek jedinečné atmosféry, kterou geniální spojení dvojice Menzel Hrabal poskytuje. Jiří Menzel se po Perličkách pevně zmocňuje otěží pábitelského vyprávění mistra Hrabala a nabízí nám nádhernou podívanou na jednu obyčejnou vlakovou stanici, kde se odehrávají "bezvýznamné" osobní příběhy. I když se zdá, že se válčí na jiné koleji a pouze v hlavě pana rady Zedníčka, realita se přiblíží až smrtelně blízko. Herci/neherci to dolaďují do dokonalosti a typicky česká, Oskarem ověnčená podívaná, může začít. (30.11.2012)

Moje československé výlety pokračují dalším Hrabalem, kterého si v šedesátých letech Menzel (naneštěstí) tak oblíbil. Drobné strasti a radosti života několika postav v nelehkých válečných dobách kdysi zřejmě představovaly filmový kus nadčasových kvalit, dnes už ale ono kouzlo, troufám si tvrdit, lehce pominulo. Místy bez emocí, většinou bez gradace, možná lecčemu ublížil Neckářův monotónní projev, nevím. Vím ale, že jen kvůli ohlasu a zlatému plešounovi, který snímek dostal, nahoru s hodnocením a do kolen za dojem z filmu určitě nepůjdu!! (05.12.2012)

ŽENA, to je ozdoba přírody. Věděl to B. Hrabal, věděl to J. Menzel a pan Somr resp. výpravčí Hubička jim to denodenně dokazoval, přičemž byl (kdykoliv a kdekoliv) připraven to stvrdit i razítkem (jak já tu scénu miluju). A je úplně jedno, zda je to za války, míru, na jaře, či na podzim. Jen ten Vašek Neckář resp. M. Hrma se v tom teprve učí chodit aneb dr. Brabec konstatuje diagnózu- eiaculatio praecox a rovnou ordinuje i (rychlo)léčbu) aneb jak zpívají Mandrage: „hledá se žena......zkušená žena“. Čas však neúprosně tlačí a hodiny odkrajují poslední vteřiny (do) příjezdu „ostře sledovaného vlaku“. To aby bylo dostatečně jasno, že (zde) se hraje (i) na vážnou notu, tj. Hrabalovsky poetické (Menzelovsky chronologické, méněvrstevnaté) se silným mrazivým (protektorátním) podtextem, to zejména díky postavě V. Brodského coby kolaboranta rady Zedníčka. Zasloužený klenot české resp. československé kinematografie, byť paradoxně (alespoň v době vzniku) (o)ceněná více v zahraničí než u nás doma. P.s. pro čtenáře předlohy (resp. jejich výtky) mám pochopení.....90% (25.02.2013)

Nepochybně velice silný film. Přesto při srovnání s Hrabalovou kongeniální předlohou působí jako její dosti slabý odvar. Je znát, že se režisér teprve učil vnímat "hrabalovskou poetiku". Mnohé z předlohy buďto nepochopil, nebo mu to připadalo nadbytečné a při vytváření scénáře to osekal. Mnohé v daných podmínkách natočit asi nešlo, neboť by to bylo příliš drahé. Třeba rozstřílený německý vlak na páté koleji, nebo zmrzlé koně ležící vedle trati. Mnohé ovšem natočit jistě šlo. Zcela se ztratilo jak soucítění s trpícími zvířaty, tak především smíření s Němci skrze totéž utrpení a bolest. Výrazně potlačena byla charakteristická mnohovrstevná struktura předlohy. Utrpení zvířat se jako prostý popis situace (bez známky soucitu) mihne v dialogu železničních zaměstnanců, soucítění s trpícími Němci se ovšem ve filmu neobjeví vůbec, přestože to je, vedle citových problémů Miloše Hrmy, prakticky základní téma Hrabalova textu! Pokud Hrabal ve svém textu rozehrává obrovskou spoustu paralelních témat, pak v Menzelově filmu zůstaly pouze dva: eiaculatio praecox a protinacistický odpor. Už tady se ovšem objevuje prakticky základní Menzelův charakteristický rys, záliba v "absurdních obrazech", zde například v přidaném (!) motivu železničáře předvádějícího na stojící lokomotivě své obrazy... Menzelova poetika není s tou Hrabalovou komplementární. Hrabal vykresluje nesmírně silné, z reálného života odpozorované obrazy, které sice mnohdy jsou zcela absurdní, ale v daném prostředí a době mají hluboký smysl, poukazující na burcující zvrácenost dané situace, Menzel kreslí slaboduše absurdní "barvotiskové obrázky", které o dané době a situaci většinou nevypovídají vůbec nic, pouze v sobě mají krásu naivních malířů... Celkový dojem: 80% PS: Velice by mě zajímalo, jak by tuto látku natočil Vláčil, Forman či Passer. (23.09.2006)

V polovině 60. let se k nám ve filmové tvorbě z Francie přelila nová vlna a mladí filmaři dávali najevo, že chtějí točit úplně jinak než dosud, zajímají je jiní hrdinové a jiný styl vyprávění. Ve válečné a okupační tématice se do té doby vyžadoval heroismus, naturalismus a ideologický aktivismus. Jiří Menzel na to šel jinak. Jeho snímek je melancholický, plný poetické stylizace. Dusivou protektorátní atmosféru a tragický příběh jednoho dospívajícího kluka pojal jako tragikomedii plnou jemného humoru a ironie. I ukázkový kolaborant rada Zednicek v podání Vlastimila Brodského funguje spíš jako neškodný šašek než nositel zla. Menzel nemoralizuje a už vůbec nepoužívá v 50. letech tak oblíbený patos. Pro své chybující nedokonalé postavy má pochopení a jejich činy hodnotí shovívavě. Ostře sledované vlaky mě kromě toho, že raná Menzelova tvorba se dokonale trefuje do mého vkusu, oslovují i ze dvou dalších důvodů. S nejistým Milošem Hrmou skvěle zahraným Vaškem Neckářem jsem se do značné míry identifikoval, připomíná mi naivitu mého mládí. Rozumím té postavě a sympatizuju s ní. V neposlední řadě je mi i sympatické, že Menzel mezi radikálně experimentujícími tvůrci nové vlny neztratil chuť vyprávět - po svém a pomaleji - lidské příběhy. Celkový dojem: 90 %. (13.09.2017)