Americká krása

Alan Ball má moc rád povídání o obyčejném nudném životě. A proč? Protože ví, že není nic zajímavějšího než obyčejný nudný život. Ví, že zdánlivý obraz obyčejného člověka spokojeného s každodenní rutinou je klam. Ví, že za každým tím človíčkem pachtícím se v práci, v manželství, v životě, je něco víc. Ať už je to rozháraná duše, krize středního věku, nebo třeba jenom znudění životem, něco víc tam vždycky je. A Alan Ball tohle umí nádherně vyprávět a prodat. Ať už v jeho mistrovském seriálu Six Feet Under, nebo právě v Americké kráse. Ta je proto pro mě svým způsobem snad nejupřímnějším filmem vůbec. Je jako políčkem do tváře, jako voláním, abyste se probudili, abyste něco dělali. Protože ví, že nejste spokojení. Ví, že chcete víc. A jestli víc nechcete, můžete být zrovna tak mrtví. Hlavní hrdina Americké krásy Lester Burnham (skutečně vynikající Spacey, ale to snad netřeba říkat) je v podstatě jenom spratek, co si uvědomil, že ho nebaví být dospělý a zodpovědný, ale copak mu to může někdo z nás vyčítat? Copak vy nechcete někdy prostě jen vstát a dělat si, co vás napadne? (jestli vás ovšem napadají věci jako strkání lidí pod metro nebo najíždění do davu se svým novým Hummerem, tak to prosím nedělejte) Samozřejmě, že chcete. Ale nikdy to neuděláte, protože si uvědomujete, že to bude mít následky. A proto budete dál hnít ve svém nudném obyčejném zodpovědném životě. Budete dospělí ve své každodenní rutině. A tak je to správně. Nic ale nedáte za to, když si tu rebélii prožijete aspoň prostřednictvím Lestera Burnhama. (13.06.2007)

Na poprvé originální filmový zážitek. Sonda do střední vrstvy americké společnosti podána netradičně osobitě. Ovšem věřím tomu, že na každé další a další pokoukání je divákova spokojenost lehoulince podkopávána a výsledný produkt člověku připadá slabší a slabší. Mendes disponuje citlivou a svědomitou režií, klade důraz na detaily a scénář je skvěle propracovaný především co do charakterů. Přesto však na mě celek působí až příliš učesaně a nalinkovaně. Jako by Mendes chtěl tímto filmem říci: "já jsem skutečný umělec, koukejte". (13.11.2005)

Nestandardní tragikomedie ze současnosti, kritizující citovou pustinu středostavovské rodiny, osciluje mezi parodií, satirou a realismem. Silné tragické okamžiky se střídají s čirou komikou. Mendesova invenční režie, ve které jsou cítit silné divadelní kořeny, velmi obratně kritizuje typická americká témata. Témata, ve které Američané trvale věří a které věrně ctí, jsou neměnné a nedotknutelné. Jejich velký „americký sen“ ale v rukou britského debutanta znovu pociťuje citelné trhliny. Ukazuje tak po svém některá zásadní témata, především pak americkou posedlost po úspěchu, která dokáže zničit „všechno lidské“. Ale i řadu dalších. Nenávist. Jane svoji matku nenávidí z jejího načrtnutého, do strany nevybočujícího života, otce z jeho pasivity a chování v přítomnosti její kamarádky. Mendes nám zároveň naznačuje, že si dříve byli blízcí a obnovení tohoto vztahu je nyní jeden z Lesterových „nových“ cílů. Homosexualita. Otec, milující svého jediného syna, je schopný jej okamžitě zavrhnout kvůli jeho možné homosexualitě. Úpadek rodinného života. V případě obou rodin. Carolyn se snaží urovnat vztah mezi dcerou a manželem a o to víc propast prohlubuje. Lež. Ze strany Rickyho k vlastnímu otci (ohledně drog), ze strany Angely, která se snaží upoutat veškerou pozornost i za cenu lhaní. Ambice. Nekontrolovatelná honba za úspěchem a zároveň i s chamtivostí. Naprogramované přání, které má většina z našich hrdinů. Závist. Ta je pro změnu vyjádřením touhy lidského ega být tím, čím není. Závist také přiživuje nepřátelství (Angela v závěru může závidět Jane, byť celý film fungoval naopak. I Carolyn pociťuje ke svému vzoru Buddymu závist). Neschopnost komunikace. Ta vede k tomu, že dochází k tragickým nedorozuměním. Nejsmutnější na tom z pohledu postav může být fakt, že všichni do jednoho rozprašují své nepravdy, promlouvají k nám opravdově a jejich pravdivá vyznání pomáhají k odstranění masek, které je tak dlouho tížily. Odcizenost. Pocit, že žijeme životy, nad nimiž nemáme absolutní kontrolu, a veškeré snahy omezit náhodnost výsledků našeho počínání vedou k ještě větším katastrofám. I na pošesté absolutních 100%. (15.12.2007)

Osobně si myslím, že Americká krása byla tak dobře přijatá ne proto, že by byla bůhvíjak sžíravou satirou, ale proto, že se tak jen tváří a ve skutečnosti po hollywoodsku dbá na to, aby se dotkla co nejméně lidí. Sexuální a násilné scény sledují jediný cíl - umožnit publiku říct si "To jsme ale odvážní, když chválíme tak drsný film." Jenže to je jen "odvaha" pubertálních chlapců špikovat každou druhou větu sexuálními narážkami ve snaze vypadat dospělejší. Kdybych uděloval nějaké ceny filmu, který nejlépe demaskoval usměvavý americký sen, o medailové pozice by se nejspíš podělili Střihoruký Edward, Válka Roseových a Byl jsem při tom. 60% (20.02.2007)

Pokaždé, když ten film vidím, připadá mi slabší... klouže po povrchu a hraje na efekt, ačkoliv se snaží vzbuzovat dojem, že vypráví o skutečných lidech, jsou jeho hrdinové spíš na jedno místo nahrnuté šablony (feťák, rebel, pozér, hysterická žena s krizí středního věku, chlap, co chytá druhou mízu) bez skutečných charakterů. (19.11.2004)