Coldplay: A Head Full of Dreams

Asi jsem i pod vlivem zdejšího nadprůměrného hodnocení čekal něco víc než sluníčkový dokument pro skalní fanoušky. Můj hudební (ne)vkus se s produkcí této kapely nikde neprotnul, takže jen další hudební dokument z mnoha (50%). Nahoru zaokrouhluji snad jen díky unikátní příležitosti, že takovýto dokument mohl autor průběžně natáčet 20 let, tedy ještě od doby, kdy kapela ani neexistovala. Sice nikdy nepochopím, proč ČT musí „vylepšovat“ dabingem i hudební dokumenty, ale její verze z roku 2022 obsahuje i perly typu „indická chlapecká kapela“, což měl být zřejmě ekvivalent původního „indie boy band“. (11.01.2023)

Hodne barviček, hodně srdíček a lásky a "jsme kamarádi a potřebujeme jeden druhého, protože jinak bysme tu nebyli". Pár vtipných archivních záběrů ze samého začátku kapely. Coldplay jsem přestala poslouchat zhruba po Viva la Vida, od té doby s nimi mám jeden zásadní problém: působí na mě jako "jsme velká stadiónová kapela, která lidstvu předává zásadní message". Film je roztomilý, ale bezzubý, a jako proč je po titulkách ještě další asi čtvrt hodiny filmu, to mi hlava nepobrala. (15.11.2018)

Nejsem žadný velký fanoušek Coldplay, ale pár jejich songů mám opravdu rád a i na koncertě sem byl a užil sem si ho.Tenhle dokument není ničím víc než standardním self promem mapujícím příběh čtyř kamaradů,kteří si věřili že prorazí a nakonec se jim to opravdu provedlo.Pravý fanoušek bude nadšený, já sem si nejvíc užil záběry z koncertů a příště se raději podívám na komplet záznam…60% (15.08.2022)

Výborný dokument mapující celou historii kapely, která má za sebou řadu skvostných alb (no dobře, Ghost Stories stálo za prd, ale o tom taktně pomlčíme) a hlavně její členové i po raketové slávě zůstali normální a nestala se z nich namyšlená hovada pořádající drogové večírky (jak je častým zvykem). Nejlepší na dokumentu jsou ale záběry z roku 1998, kdy Martin a spol. byla ještě mladá ucha s rovnátky čerstvě nastoupivší na univerzitu (a kdy byla Gwyneth pro Chrise jen vlhkým snem). Nejlepší scéna: Chris v roce 1998 vypráví, jak budou za čtyři roky Coldplay slavní po celém světě... střih... rok 2002, Coldplay hrají jako headlineři na Glastonbury. (19.11.2018)

Takhle nějak má vypadat hudební dokument, bez ohledu na to, jestli se vám ta daná kapela líbí nebo ne. S Coldplay to mám tak, že jejich indie začátky, řekněme první dvě desky, mě celkem braly (i když si vždycky radši pustím třeba Travis), ale někdy od X&Y to šlo směrem dolů (až na pár jednotlivých písniček), kdy poslední dvě desky řadím někam k produkci Džastina Bíbra nebo Rijány (tedy shit). Ono vůbec mám s Coldplay ten problém, že jsem je vždycky bral jako takovou kapelu pro gymnazisty (no spíš pro gymnazistky), a tudíž si já, jakožto working class hero, radši pustím svoje cunts Oasis nebo Petea Dohertyho. Na druhou stranu jim nelze brát ten fakt, že jsou, spolu s Muse a U2, momentálně asi nejlepší koncertní skupinou (přestože mě všechna ta duhová světla, všechny ty ohňostroje nebo konfety hrozně serou, dobrá kapela se bez toho lehce obejde a soustředí pozornost jen na svoji hudbu... ale proti gustu...). A Chris Martin je přesně ten pohodovej týpek, kterýho byste chtěli mít za kámoše. Čtvrtá hvězda v hodnocení speciálně pro Noela Gallaghera a jeho pětisekundové učinkování v tomto zajímavém, barevném, rozjuchaném a vůbec hodně Coldplay dokumentu. (18.01.2019)