Brankár

[2,5*]     Tvorcovia tu veľmi stereotypne namiešali množstvo prísad, z ktorých ani jedna nemá potrebnú kvalitu. Najskôr ide vojnovú drámu, vystavanú na dosť plytkých a trápnych základoch ("Ved je to zlý, zlý nacista!"). Do toho sa mieša športová dráma, v ktorej tie momenty z futbalových zápasov pôsobia strašne strojene a umelo (kde ponachádzali toľko ťarbákov, ktorí mali akože predstavovať futbalistov?). Potom prichádza romanca, ktorá je povrchná a patetická, s hlúpymi dialógmi. A aby toho nebolo málo, mnohé scény majú nepatričné komické vyznenie, s prízemným a trápnym humorom (prdiaca babka). Miestami som mal pocit, akoby som sledoval poondiatu telenovelu. Našťastie v poslednej tretine, zhruba od svadby, sa film radikálne zlepší (tak o dve triedy). Začína sa čistokrvná životopisná dráma, zbavená zbytočného groteskného nánosu. Odrazu už ani tie futbalové zápasy (za Man City) nie sú na smiech a majú celkom dobrú atmosféru, odrazu herci hrajú výborne (hlavne David Kross, ale aj pôvabná Freya Mavor a dokonca aj to roztomilé dieťa), odrazu z toho cítiť autentickosť udalostí, ktoré sa naozaj stali. (05.10.2021)

Bernhard Carl "Bert" Trautman, keďže bol Nemec, mal rovnaké detstvo ako ostatné nemecké deti. V útlom veku členstvo v Jungvolk a neskôr v Hitlerjugend. Po začatí 2. svetovej vojny narukoval k Luftwaffe ako rádiový operátor. Keďže tento výcvik nezvládol premiestnili ho do kurzu pre výsadkárov. Prvé vojnové skúsenosti zbieral v Poľsku, ďaleko od prednej línie. V októbri 1941 už slúžil v 35. pešej divízii a pri Ukrajinskom Dnepropetrovsku sa nemecký postup zastavil. V priebehu zimy robili výpady na zásobovacie trasy sovietskej armády a keď v polovici roku 1942 nastúpila sovietska protiofenzíva Trautmanova jednotka utrpela obrovské straty a bola stiahnutá z východného frontu. Za svoju aktivitu v bojoch bol 5 krát vyznamenaný, vrátane Železného kríža I. triedy (Hitler ho udelil 300 tisíc krát za obdobie rokov 1939 až 1945). Povýšili ho na seržanta a bojoval vo Francúzsku. A keď bol jedným z vyvolených, ktorí prežili spojenecké bombardovanie na Kleve (február 1945) v rámci operácie Veritable, ako príslušník 1. výsadkového pluku v rámci 84. výsadkovej divízie kde z tisícky vojakov prežilo iba 90, sa rozhodol vrátiť domov do Brém. Ako dezertér sa musel mať na pozore pred svojimi vlastnými (dezercia sa trestala smrťou) ale aj pred spojencami. Nakoniec ho zajali americkí vojaci, ktorým ušiel a vbehol do náručia Britom, krátko pobudol v zajateckom tábore v blízkosti Ostende v Belgicku, ďalej v tranzitnom tábore v Essexu odtiaľ do Marbury Hall v blízkosti Nortwichu. Po znížení stupňa previnenia na vojnového zajatca zaradili ho na práce na miestne farmy do Fort Crosby v blízkosti Liverpoolu. Tu sa dlho neohrial a pokračoval v zajateckom tábore PoW Camp 50 (v súčasnosti tu je Byrchall High School ) v Ashton in Makerfield v Lancashire kde bol až do roku 1948. (Veľká Británia mala do konca roku 1948 aktivovaných 1062 zajateckých táborov, nie len v Európe). Keď bol v roku 1948 prepustený a bola mu ponúknutá repatriácia (návrat späť do Nemecka) on to odmietol a pracoval v Lancashire na farme a hral futbal za St Helend Town. A tak sa začína príbeh podľa skutočných udalostí o tom, ako sa elitný nacistický vojak stal oslavovaným britským futbalistom a dotiahol to až na Rad britského impéria. (31.01.2020)

Válka, nenávist, fotbal, láska, štěstí, tragédie, bolest, život. Tenhle film má všechno. Nad očekávání povedená biografie, která je o fotbale spíš jen okrajově, za to ale přináší komplexní příběh člověka, který rozhodně neměl na růžích ustláno a zažil toho za jeden život víc, než by si většina z nás vůbec dovedla představit. (29.06.2019)

Je to skutečný příběh brankáře , který se ze zajetí vypracoval na britskou hvezdu. Do nacistické armády vstoupil dobrovolně což je morální dilema. Posedlost Britů fotbalem a jejich pragmatismus je zde dobře vidět. Romance je celkem slabší. Nejvíce zábavný pro mě byl "okresní přebor" na malém hřišti. Režisér nemecký kolega Krosse umí fotbal točit výborně. Jak Kross přestoupí do Manchesteru, zacne byt priběh obyčejný - nenávist fanousku, , statečný postoj manželky, postupný respekt a úspěch, domácí idylka u moře i památný zápas ve Wembley, kde Trautmann dovedl svůj tým k vítězství navzdory těžkému zranění krku. Režisér Rosenmüller soukromá drama hrdiny moc neuměl, počínaje noční můrou z fronty a konče rodinnou tragédií provázenou přepjatou výzvou „Hraj dál, hraj pro svého syna“. Podle někoho trvůrci své kontroverzní titulní postavě mírně nadržují. Ale jde o druhou šanci že. Aspoň neoslavují jeho pět nacistických vyznamenání včetně Železného kříže nevystavují odpustky za brankářskou bravuru. Zajímavé jsou další osudy Trautmanna. Zemřel až v 89 letech, několik dětí i manželek a do pozdního věku pracoval pro fotbal. (16.04.2020)

Já vám fakt nevím. Všeobecně nemám rád žádný tým pocházející z průmyslového centra Velké Británie. A když k tomu přidám fakt, že hlavní hrdina je fašista na nepřátelském území, nemám pražádné pochopení pro jeho brankářský um, který ho vystřelil do síně slávy ještě před tím, než se klubu ujal šejk Mansour bin Zayed Al Nahyan. 66 % (23.10.2019)