Watchmen

No epizody 5. až 8. jsou splněným snem Alana Moorea a všech fanoušků jeho mistrovského díla, kteří se ptali, jak to s tím na sílu zachráněným alternativním světem vlastně dopadlo. Spolu s postavami se ztrácíme ve spleti pamětí a informací, stylů a vyprávěcích vzorců, přičemž je příjemné pod tím vším cítit, že tvůrci mají základní linii seriálu pevně v rukou a přesně vědí, co nám vlastně chtějí odvyprávět. Co trochu chybí? Silnější start, ve kterém by se staří známí s novými klíčovými hráči objevovali na scéně méně mechanicky, ve chvíli, kdy se ještě ve čtvrté epizodě v podstatě pracuje na expozici důležitých postav a informací, tempo trpí. Především však (stále samozřejmě velmi chytře vymyšlené) zápletce s Rorschachovým rasistickým odkazem a boji proti xenofobním tendencím americké společnosti chybí svěží ambivalence původního komiksu i Snyderova filmu. Tam každé správné rozhodnutí bylo vykoupeno morálním dilematem, které ve čtenáři/divákovi uvízlo na dlouhou dobu. Náznaky tu jsou, to né že né. V posledním díle je ale zkrátka všechno na svém místě. Což mě jako milovníka nejednoznačnosti morálního stanoviska původního textu lehce frustrovalo. Lindelof ale odvedl dobrou práci, tak uvidíme, jestli dostane možnost dosáhnout ještě výš ve druhé sérii. 85 % (04.01.2020)

Ačkoliv jsem se na Watchmeny těšil (Snyderův film žeru), stejně je to pro mě po zvláštním prvním dílů jedno z největších překvapení roku. Právě ten drsně rozřízl diváky ve dví a ačkoliv jsem taky přemýšlel, že to vzdám, nakonec jsem vytrval a byl jsem náležitě odměněn. Lindelofovy Pozůstalé nemám příliš v lásce (dalo mi velkou práci je dokoukat), nikdy mi extra nesedl styl vyprávění, ale u Watchmenů jsem se od druhého dílu chytl na háček a už nepustil. U jednoho dvou dílů jsem se sice občas nudil (ten kritizovaný flashback mě s*al také), ale plně to vynahradily závěrečné dva díly, které pořádně šláply na plyn. Jo, do druhé bych určitě šel. (18.12.2019)

Seriál Watchmen bych asi rozdělil na dvě poloviny. První půlka mě spíše leckdy štvala, mnoho věcí jsem nepobíral, celkově mě přišlo, jako kdyby ten seriál tvůrci sešili horkou jehlou. To ta druhá zahnala všechny chmury, dokonce bych předposlední epizodu označil za to nejlepší, co jsem kdy ze seriálové tvorby mohl vidět. Příběh se mi postupem času začal velice zamlouvat, ocenil jsem i návrat staronových postav, zejména takový Jeremy Irons si roli Ozymandiase užíval každou vteřinu na obrazovce, jeho účast na tomto projektu podle mě výsledný produkt vynesla dosti vysoko, co se týče kvality. závěrečné dva díly jsem se jako diváci dočkali i slavného Dr.Manhattana. Sice se mi jeho filmová verze líbila v mnoha aspektech více (věrnější předloze), ale i tak oplýval jistým kouzlem. Pochvala scénáristům za to, že po té první polovině se jim povedlo seriál ukočírovat a dokonce na konci uzavřít všechny vedlejší linky, prostě všechna kolečka zapadla v závěru do sebe a stvořily perfektně utvořenou skládačku. A posledních pět minut, wow, parádní zakončení se vším všudy. Za mě dávám 82 % (20.12.2019)

Lindelof vážne prekvapil a to najmä tým, že odpovedá na položené otázky, čo nie je zrovna jeho charakteristická črta. Veľa nezodpovedaných ich nezostane, a možno sa v tom skrátka vyznajú viac len fanúšikovia a znalci predlohy. Ale aj pre nás laikov ide o komplexný, prehľadný seriál, kde znalosť predlohy nie je nevyhnutnosť. Sériu by som rozdelil na dve časti. V tej prvej sa na stôl rozhodia kúsky puzzle a v tej druhej sa z nich skladá celkový obraz. Prvé štyri diely by som späťne ohodnotil troma hviezdami, tie nasledovné piatimi. Takže celkové hodnotenie je suchý aritmetický priemer. Inak si asi neviem predstaviť, ako by mohol Lindelof viac potešiť fanúšikov predlohy, čo hovorím z pozície onoho laika. (14.05.2020)

Jeden z nejatraktivnějších komiksových vesmírů obývají tři dekády po jeho nejzásadnějším příběhu jen proměnlivé zajímavé nové charaktery, vypráví se více než rozvážným tempem a ústřední témata, dříve tak neodolatelně rozprostřená napříč společností, se slévají k tolik kritizovanému, ale paradoxně žánrově průzračně pojatému rasismu. Tak dlouho jsem se snažil na novou strážcovskou atmosféru naladit, až byl téměř konec. Pokaždé mě rozčarovala zbytečná nepochopitelná vsuvka, která jen pozvedla moje obočí, místo toho, aby mě nutila zajímat se, jaká bude pointa. Zamrzel mě i černobílý flashback, který může přinášet střihových nebo režijních nápadů, kolik chce, ale ve své podstatě neodpovídá na nic, co bych chtěl vědět a "jenom" odvážně podrývá dávné teorie, které ale byly vždy jen teoriemi a nikdy ne pravdami. Ale ani přes zmíněnou odvahu se jak předloze, tak její vypulírované filmové adaptaci nikdy docela nepřiblíží. Respektive přiblíží, na pouhou jednu epizodu, konkrétně rozhovor v baru. Právě při něm poprvé a naposledy naplno cítím ono mrazení v zádech a očekávání možného i nemožného, jakkoli jsem se nejednou musel trpce zatvářit při směru, jakým právě tahle stará známá milovaná i nenáviděná postava míří. Na druhou stranu Jean Smart je dech beroucí a vy-víte-komu dodává vrstvy, o kterých jsem netušil, že se v ní skrývají. Jenže co naplat, po nepřekvapivém a smutně zdlouhavém finále mám jasno o tom, že z téhle události ve mně převládá zklamání. Když je pokračování nejsilnější ve chvílích, kdy vzpomene nebo na scénu vrátí původní postavy a ty nové mě většinu času zdržují od toho, co mě doopravdy zajímá, je něco špatně. (19.12.2019)