Oni a Silvio

Viděl jsem directors cut, čekal jsem na něj dva roky. Ale protože nebudu rozepisovat jednotlivé díly, tak komplet hodnocení tady. Že to bude hodně dlouhé, to jsem i chtěl. Ale že to bude taková nuda bez děje, bez sexu a bez čehokoliv zajímavé, to jsem opravdu nečekal. První díl opanuje spíše Riccardo Scamarcio, sympaťák jehož role ve dvojce zcela vymizí. V druhém už hraje prim Toni, ale jak jsme u Paola zvyklí, je to spíš střih jednotlivých nápadů a kamerových obscénností (v pozitivním smyslu), než film který by dával patu a hlavu. Hudba a kamera jako vždy super, ale strávit tímhle tři hodiny už bych znovu nechtěl. Holky krásné, erotiky je víc v traileru než ve zbytku dohromady. (15.06.2020)

Zhruba ve čtyřiceti procentech záběrů Sorrentinova nového filmu jsou vidět ženská prsa a zadky (a nic moc jiného). Nejvíce během prvních padesáti minut, pohybujících se na pomezí Vlka z Wall Street (nechybí ani přednáška o účincích určité drogy), Spring Breakers a Caliguly od Tinta Brasse (dekadence pro dekadenci samou). Ke sdělení nezbytného by stačilo tak deset procent. Stejně je to v Sorrentinově novince se vším. Jde o film, který stejně jako jeho protagonista, obávající se stáří, smrti a zapomnění, hledá smysl. Myšlenkové prázdno předkládá v opulentním balení, což sice samo o sobě nese určité sdělení, ale nepotřebujete to sledovat dvě a půl hodiny stále dokola. Loro přitom současně mnoho motivů nedotáhne (např. nikam nevedoucí vytváření paralel mezi chtíčem a touhou po moci, potažmo politikou a exploatací cizích těl, počínající prologem, kdy jedna z postav vymyslí svůj plán při pohledu na Berlusconiho vytetovaného na zádech ženy, se kterou souloží). Spíše než zkrácení by filmu možná paradoxně prospělo, kdyby byl o hodinu delší (tzn. jako při svém rozdělení na dvě části, uvedené v italských kinech) a odůvodnil to, co působí samoúčelně a prázdně. Žádné zásadní poznání nevyplyne ani ze závěrečné syntézy hledisek představených v první a druhé ze tří přibližně stejně dlouhých kapitol, do nichž je film rozdělen (v té první se Berlusconi skoro neobjeví). Loro ještě nápadněji než Sorrentinovy předchozí filmy připománá pásmo perfektně rytmizovaných videoklipů napěchovaných výbornými nápady (jediné setkání se skutečným světem pro smetánku nastává, když před nimi exploduje popelářské auto), které spolu ale moc nekomunikují a neskládají se do konzistentního tvaru, který by nesl alespoň trochu relevantní sdělení a jen neopakoval to, co Sorrentino dokázal úderněji vyjádřit v Božském. Když se vyprávění v závěru konečně zaměří na tragédii opravdových lidí, je rámováno se stejným nepřirozeným patosem, jakým se vyznačuje zbytek filmu, vyprávějící o lidech falešných. Ze strany režiséra mrhání talentem, pro diváka mrhání časem. 65% (30.10.2018)

Sorrentino natočil precizní a nadčasový film. A to zdaleka nejen obrazově, rytmicky a formálně, ačkoli to jsou rozhodně kategorie, v nichž by bylo pozoruhodné snímek analyzovat. Hlavně jde ale o obsah. Domnívám se, že vlastně nehraje roli, jak přesně režisér vystihl Berlusconiho v určitém období. To je spíš kulisa. Loro je především studií toho, jak funguje současný populismus. Když budete film pozorně sledovat, uvidíte zároveň Trumpa, Orbána i Babiše, tj. lidi, kteří lidem prodávají jednoduchý, ale přitažlivý sen o lepší budoucnosti, uzurpují si veřejné peníze, topí se ve skandálech, manipulují zákonodárným systémem, aby jim hrál do karet, ale žádná z těchhle věcí jim stejně nesrazí vaz. Ve filmu je na konci krásná scéna, v níž Berlusconi říká, že chtěl pro svou zemi udělat něco velkého a dobrého, že ji pozitivně proměnil. Ve skutečnosti dělá po celou dobu pravý opak (a je zřejmé, že si to uvědomuje), ale v tuhle chvíli je vidět, že přesvědčil sám sebe o tom, že vlastnosti, které si do jeho osobnosti projektují jeho voliči, nakonec pozměnily i jeho vlastní přemýšlení o sobě. Podobných bystrých postřehů o drobných nuancích, které jsou populistickým lídrům vlastní, je v Sorrentinově díle vícero. Jeho film je tak nejenom charakterovou studií, ale zároveň i otevřenou výpovědí o nás jako společnosti, která takovéhle lidi vyrábí a podporuje je. Jediným důvodem, proč nedávám plný počet hvězd, je roztahaný závěr filmu - několikrát se objeví scéna podpořená pomalou hudbou, která evokuje konec vyprávění, který ale znova a znova nenastane. (26.11.2018)

Sorrentino, to je neuveritelna pastva pro oci. Namet je velmi originalni a Servillo pusobi velmi verohodne. Dej filmu se tristi o spoustu zdlouhavych scen, coz je vlastne takovy spolecny jmenovatel velkych italskych reziseru. To svym zpusobem muze navodit onen pocit nablyskane nicoty. Uz dlouho jsem ve filmu nevidel tolik krasnych zenskych najednou. Mne tento film sedl, chvili jsem uvazoval o plnem hodnoceni... (11.12.2019)

Popisek "životopisný" v případě téhle zbytečné a obsahově vyprázdněné vyhoněniny pobavil. Po hříchu to však byl jediný zábavný moment, neboť obecně snímek nefunguje v žádné z myslitelných rovin či kategorií. Alespoň pokud to berete tak, že film jako médium má člověka (jakkoliv) obohatit. Bohužel, Sorrentinův poslední kousek mi spíše něco vzal. 1/10 (za scény s manželkou). (13.12.2018)