Oni a Silvio

Zhruba ve čtyřiceti procentech záběrů Sorrentinova nového filmu jsou vidět ženská prsa a zadky (a nic moc jiného). Nejvíce během prvních padesáti minut, pohybujících se na pomezí Vlka z Wall Street (nechybí ani přednáška o účincích určité drogy), Spring Breakers a Caliguly od Tinta Brasse (dekadence pro dekadenci samou). Ke sdělení nezbytného by stačilo tak deset procent. Stejně je to v Sorrentinově novince se vším. Jde o film, který stejně jako jeho protagonista, obávající se stáří, smrti a zapomnění, hledá smysl. Myšlenkové prázdno předkládá v opulentním balení, což sice samo o sobě nese určité sdělení, ale nepotřebujete to sledovat dvě a půl hodiny stále dokola. Loro přitom současně mnoho motivů nedotáhne (např. nikam nevedoucí vytváření paralel mezi chtíčem a touhou po moci, potažmo politikou a exploatací cizích těl, počínající prologem, kdy jedna z postav vymyslí svůj plán při pohledu na Berlusconiho vytetovaného na zádech ženy, se kterou souloží). Spíše než zkrácení by filmu možná paradoxně prospělo, kdyby byl o hodinu delší (tzn. jako při svém rozdělení na dvě části, uvedené v italských kinech) a odůvodnil to, co působí samoúčelně a prázdně. Žádné zásadní poznání nevyplyne ani ze závěrečné syntézy hledisek představených v první a druhé ze tří přibližně stejně dlouhých kapitol, do nichž je film rozdělen (v té první se Berlusconi skoro neobjeví). Loro ještě nápadněji než Sorrentinovy předchozí filmy připománá pásmo perfektně rytmizovaných videoklipů napěchovaných výbornými nápady (jediné setkání se skutečným světem pro smetánku nastává, když před nimi exploduje popelářské auto), které spolu ale moc nekomunikují a neskládají se do konzistentního tvaru, který by nesl alespoň trochu relevantní sdělení a jen neopakoval to, co Sorrentino dokázal úderněji vyjádřit v Božském. Když se vyprávění v závěru konečně zaměří na tragédii opravdových lidí, je rámováno se stejným nepřirozeným patosem, jakým se vyznačuje zbytek filmu, vyprávějící o lidech falešných. Ze strany režiséra mrhání talentem, pro diváka mrhání časem. 65% (30.10.2018)

5/10 Takto to dopadne, keď tvorca imituje sám seba. Všetko, čo fungovalo v podobne opulentnej Veľkej nádhere, je tu preexponované do takej miery, až je to neznesiteľné. Kamera je stále skvelá, soundtrack má svoje momenty a Servillo je fantastický, no všetky tie prehnané orgie, drogy, párty a najmä afektované postavy a ich krkolomné, papierom šuštiace, "literárne" dialógy javia znaky kreatívnej vyčerpanosť a sebavykrádania. (24.08.2019)

Akosi nedokážem tým Sorrentinovým filmom prísť na chuť, a nič na tom nezmenilo ani Loro. Epický rozmer opäť v úzadí, a namiesto toho prílišný artový záber plný lyrizmu, čo mňa osobne nikdy nebralo. Dve a pol hodinové bunga bunga možno niekomu stačí na to, aby sa rozplýval, ale ja som čakal niečo zmysluplnejšie. Samozrejme, dievčatá (všetko samé modelky) boli pohľadné, a aspoň za tie dávam 1* (to by bol hriech keby nie). (01.05.2020)

Pitva instapolitiky. Tento film nie je o skutočnom Silviovi, je skôr zrkadlom toho čo dnes vnímame ako politiku, či skôr čo nás politický marketing núti vnímať ako politiku. Predstavuje depolitizovanú politiku založenú na instagramovom image pre voliča (hence instapolitika) kde ako kandidátky do europarlamentu potrebujeme mladé kočky a kde inaugurácia premiéra má rovnako sexi estetiku a vyprázdnený obsah ako kurva ležiaca medzi automatickými kosačkami na trávu kosiacimi golfové hrisko. Divák sa nemení na follovera, pretože ten má len dve možnosti; buď podľahne a ako ovečka sa rozpleští na zemi a odvolí, alebo sa zdvihne a zavelí koniec prázdnin ako Stella pretože na smútku nevystaviaš nič ani súlož. Jej rozhovor so Silviom je vlastne nosná scéna filmu; ukazuje tristnú dieru medzi realitou a instapolitickým image, ktorý vás môže dostať do kolien len ak uveríte, že je reálny. 9/10 P.S. a vždy, keď si budete myslieť, že ste chytrejší ako oni, prehráte...a vy ste všade videli kozy a zadky, však ? (23.09.2020)

Pustil jsem si to jako nějaký provinční film nevědom, že to natočil mistr Sorrentino a už na úvodní scénu fascinovanou obrazovkou jsem byl také fascinován zajímavým nápadem. Bylo to požitkářské, ale celkově to není tak soudržný příběh jako v jiných jeho filmech. Spíš o jednotlivostech. V první části je to přehlídka sladkého života a obrázek pokřivených charakterů, cynických týpků, kteří jsou Berlusconimu podobní, ale ne tak schopní, mejdanů s otrlými kráskami, striptýzu, kokainu a pokoutních obchodů s veřejnými zakázkami za sex, ochotných provinčních krásek a místních šíbrů propojených vidinou, jak se proderou výš, do centrály, do Říma, až k Němu. S příchodem Servilla vyjde slunce. V sedmdesáti je až dojemně směšný pěstitel dojmu „věčného mladíka“, který chce zpátky k moci. Pohodlné zahnívání se mu až fyzicky zajídá. Místy by filmu slušel spíše seriál. Jeho osamělost není největší objev kinematografie. (20.04.2020)