The Haunting - Dům na kopci

Oukej brácha, měl si pravdu, snad už mi teď začneš doporučovat i jinej seriál. Kde začít. Hill House mi dal během dvou dnů do života velmi cenné dovednosti a postřehy. Zaprvé, můj trojskok je nyní na olympijské úrovni, z koupelny do postele na tři ladné skoky. Zadruhé, moje hranice strachu se posunula z úrovně totálního strašpytla na úroveň „celej poslední díl s otevřenýma očima“. A zatřetí, jsou i horší duchové než ti mrtví. Nevyžívám se v hororech, naopak se jim záměrně po většinu času vyhýbám, ale deset minut v domě hrůzy a věděla jsem, že tohle prostě dokoukám. Postavy si mě omotaly kolem prstu a nebylo cesty zpět. Obě dvě časové linky mě neskutečně bavily, což je za mě největší plus. Málokdy se stává, že jsou si dvě časové linky v seriálech rovny.  Co rozhodně přililo do ohně mého vzplanutí nad tímto seriálem je drama. Rodinné drama na nejvyšší úrovni a ke všemu zahráno perfektně. V paměti mi asi nejvíc utkvěla scéna, kdy se Theo snažila vysvětlit sestře její nepocity posledních dní. Ufff. Všechny detaily do sebe na konci zapadly a ta prvotní hrůza se postupem času proměnila na naději. A ten dům? Nádhernej. Dům s duší, to se musí nechat. A jak se tam Carla proháněla v těch pokaždé krásných šatech? Radost pohledět. A ta epizoda na jeden zátah? Fíha. Finální scéna mě zahřála na srdci, i když kdyby to okno za nima mělo o pár cm jinej rozměr mohlo mít tohle zakončení naprosto jinou atmosféru. Mám velký nutkání  pustit se do Bly Manor, asi jo, dokud jsem ještě na té duchařské vlně. (25.03.2022)

První polovinu série jsem zhltl v jednom sezení a byl jsem z ní naprosto nadšen. Obzvláště pak konec páté epizody mě fakt dostal. Zbytek mě ale spíš zklamal. Tam, kde se mělo na tempu přidat, tam se naopak zpomalilo, všechno se tak nějak opakovalo a na postavách mi víceméně přestalo záležet... Fakt škoda, protože vizuálně je to na jedničku celou dobu, herecké obsazení se mi taky moc líbilo a ten konec páté epizody je rozhodně jednou z nejlepších hororových scén, co jsem kdy viděl. 7/10 (29.11.2020)

Netflix mám od Silvestra a toto bylo první, na co jsme se koukali. Seriál si celých deset dílů drží neuvěřitelnou kvalitu. Super vyprávěcí styl. Prolínání dějových linek bylo sice v prvním díle trochu složité na sledování, ale pak už to nijak nevadilo a v tom posledním se vše dokonale spojilo a zapadlo do sebe. Většina scén, která měla být strašidelná, byla dokonalá. Některé lekačky se fakt skvěle povedly a stejně tak byly dobře napsané postavy. (02.01.2020)

Seriál, ktorý ukazuje Flanaganové majstrovstvo. Je nekonvenční, hoci využíva zažité schémy a konvencie žánru. Je iný, pretože sa nebojí pracovať s postavami a s ich vývinom. Je výrazný, pretože časové roviny a neustále striedanie minulosti s prítomnosťou má nielenže silné emočné presahy, ale zároveň ukazuje komplexnosť a premyslenosť diela, keď na konci všetko do seba krásne zapadne. Bez zbytočných scén. Bez zbytočných hlúpostí. Má to skvelé ľakačky a má to správnu duchársku zápletku. Koniec je nádherne dojímavý a rezonuje. Páčilo sa mi to veľmi. Jedna z tých vecí, za ktoré som rád, že sú a dúfam ticho v ďalšie...podobné príbehy. Bolo to veľmi príjemné. 1 séria - 90% (18.12.2019)

I přes trošku kýčovité finále mě Hill House poměrně silně zasáhl. Mike Flanagan se totiž přesně trefil do věcí, které mám upřímně rád. // (a) Velice chytře vypráví! Systematicky pracuje se spoustou elips, které později zaplňuje využitím perspektivy jiné postavy. Každá z prvních čtyř epizod tak zvládá vyprávět chytrý příběh, ale zároveň vypouštět klíčové informace a neustále divákům odepírat všechny souvislosti. Pátý díl potom vyplní mezery týkající se současnosti a ten šestý definitivně – ve fenomenálně inscenovaných dlouhých záběrech – dovysvětlí minulost. Na těchto základech se pak vystaví zbylé čtyři epizody. Brilantní narativní mozaika! // (b) Soudržnost stylu! Flanigan nekompromisně lpí na spoustě promyšlených návazností – kompozice, pohledu, akce, zvukových můstků –, jejichž zapojením plynule přechází mezi několika časovými rovinami. Do toho patří i zmiňované dlouhé záběry, v nichž se také přechází časem (ačkoliv zde už rafinovaně skrytými střihy). I strašení pak probíhá především v delších záběrech s promyšlenou inscenací v několika plánech. Nejde tak o tradiční jump scare, ale o zdůraznění přítomnosti nepřátelských prvků uvnitř prostoru, do kterého nepatří. Podobně jako ty nejlepší duchařiny: Oculus, Annabelle nebo Insidious. // (c) Přístup k žánru! Obrací totiž tradiční dynamiku mezi dramatem a hororem, v tom se spojují oba předešlé body. Značná část současných duchařin si na rodinném dramatu sice zakládá, ale využívá jej pouze jako základní motivaci ke strašení. To není nutně špatně, první Insidious s tím pracuje výborně! Ale desetidílný seriál by takový přístup asi neunesl, případně by se brzo omrzel. Zde totiž hororové zápletky slouží pouze k rozvíjení rodinných traumat z dětství a neschopnosti se s nimi později konfrontovat. // Spolu s nemotivovanými absurdními násilnostmi je tohle přístup, který mám u hororu nejraději. Mike Flanagan pro mě představuje asi nejzajímavějšího žánrového režiséra současnosti – ať už s limitovanými prostředky natáčí home invasion (Hush) nebo variuje podobná duchařská schémata v různém rozsahu (Oculus x Hill House). (23.06.2019)