Zabíjanie

Dobrý, ale ne dechberoucí... Velmi rozumná minutáž a dramaturgická sevřenost tomu dost pomáhá.. stejně jako nenápadný Ichikawův background... Kamera je místy úžasná, místy chaotická (na to jsme ale u Shinji tak nějak zvyklí ..a vlastně to vyžadujeme..) .. Myšlenkově je to ale uchopitelné už o poznání hůře.. Nejsem si úplně jistý co tím chtěl Tsukamoto říct.. jasně, je tam ústřední banalita o samurajích a zabíjení, ale ono se to celou dobu tváří, že by to chtělo říct snad i něco více.. jen nevím co..... Z mého pohledu to je ale mnohem silnější než předchozí Nobi.. (13.06.2020)

Samurajské, japonské, tradiční, čest a uznání, zabíjení x uječené, roztřesené, smysl nedotažený. Nebyl to první samurajský ani japonský film co jsem viděla, ale moje hodnocení exponenciálně klesalo, zejména ve druhé polovině filmu. Tvůrci zřejmě chtěli uměleckým způsobem ukázat smysl zabíjení mezi samuraji. Rozklepaný obraz kamery byl doslova na pozvracení. Velké zklamání. ..myslím, že spousta lidí v sále usnula.. (KVIFF2019) (04.07.2019)

Zabití. Extrémně sugestivní, experimentální. Místy až neprofesionálně působící ruční kamera podtrhuje celkový dojem. Otázkou je, nakolik je film dobrý. Pokud ho mám hodnotit subjektivníma nejaponskýma očima, pak si myslím, že je velmi realistický, tudíž i dobrý. Nemusí se to ale každému líbit a ani já si nejsem jistý. ■ Dívám se na osobnost režiséra a zjišťuji, že divoká kamera, experimentování a underground jsou pro něj typické. Pokud jsem měl neurčitý pocit, že mi jeho práce připomíná některé starší experimentální české filmy, pak to taky nebylo zcela mimo. (30.10.2019)

Chápu, co tím chtěl básník, hrající si na Kurosawu a Tarantina, říct. Ale fakt ne. I přes hodně dobrou a nadějnou první polovinu. Zabíjení je důkaz, že i když je něco ve sdělování svého poselství efektivní i efektní, může to být stejně hrozná sračka, která si hraje na art, ale trochu moc a hlavně neohrabaně tlačí na pilu. (04.07.2019)

Dekonstrukce samurajského kultu až na samotnou dřeň, na kterou paradoxně žádný jiný filmař v Japonsku nikdy dříve nedosáhl. Veškeré relativizační samurajské filmy 60. let od Kobajašiho přes Gošu po Okamota se vždy zabývaly korozí samurajské oddanosti, cti a ideálů i statusu celého stavu. Jenže příznačně pro to, do jaké míry je ikona samuraje vrostlá do nitra japonské společnosti, se nikdo nepustil do samotné podstaty samurajské kasty, která spočívá v zabíjení. Jak napovídá název Cukamotova filmu, právě na to se ale osobitý tvůrce zaměřil především - na výchovu k zabíjení a dehumanizaci celé jedné sociální vrstvy a přeneseně i celé společnosti, která byla touto kasou definována. Jako obvykle si Tsukamoto vystačí s hrstkou postav a minimem co do produkčního zázemí a rozpočtu, protože síla jeho vize spočívá v ohledávání ústřední teze a jejího ztvárňování v maximálně výmluvných výjevech s notnou dávkou symbolismu. Zatímco u Goša byli sice samurajové špinaví a otrhaní, pořád měli svou ctnost. Cukamotovi samurajové jsou nelítostná dravá zvěř, dehumanizovaní mistři smrti a zoufalí jedinci, ve kterých se svářejí nevybouřené nejnižší pudy s nelidskými společenskými ideály a hodnotami. Cukamoto navrací aktu usmrcení jeho rovinu absolutního přelomu - mezi bytím a nebytím, ideály a prázdnotou, nevinností a bolestí, ale i mezi žákem a mistrem. (28.07.2019)