Neľútostný súboj

Snad po sedmi letech jsem si Nelítostný souboj zopakoval a mohu konstatovat, že neztratil nic ze své atraktivity a režisérské zdatnosti. Notně se mi zamlouvá Mannův městský styl, plný šedivosti, betonu a oceli, který díky kontrastním neonům působí až zajímavě futuristickým dojmem a ač to možná zní podivně, tak ze snímku cítím „feeling“ dobré francouzské kriminálky, který mi evokuje zejména „Belmondovky“ sedmdesátých let. Akční scény jsou zvládnuté bravurně a zejména podhledy, kterými je neskutečně šetřeno, berou dech stejně jako menší náběh na tzv. Bayův kamerový oblet /či snad jen oblet, jak chcete/ . Působivý film u nějž by měl být co možná nejkvalitnější formát podmínkou ke sledování, ale silný dojem zachová i tak... (07.04.2005)

Napínavá podívaná, které nevadí ani předlouhá stopáž. De Niro a Al Pacino se po dlouhé době opět potkali v jednom filmu a stojí to za to. Brilantní mix akce a až jakéhosi jemně psychologického portrétu dvou mužů, kteří každý stáli na opačné straně zákona, ale cítili k sobě navzájem respekt a měli cosi společného. Některé fragmenty jsou natočeny podle skutečných událostí, např. stěžejní scéna dialogu postav DeNira a Pacina v restauraci se skutečně stala. Heat (ktrej blb proboha zase vymyslel ten příšerný název Nelítostný souboj - já vím, film se musí prodat) je jeden z nejlepších filmů 90.let. (11.05.2003)

Naprosto bezchybný snímek (ač skoro tříhodinový) s perfektní režií Michaela Manna, kamerou Dante Spinottiho a hudbou Elliota Goldenthala.Skvělé výkony tu podává snad úplně každý, od DeNira, Pacina, přes Treja až po Fichtnera. Samotný závěr filmu je sice výborně natočený, což ale nemění nic na tom, že mi dost vadí to, jak to skončí (leč to prostě jinak ani skončit nemohlo) a taky třebas i to, že příběh některých postav zůstává nedořčený. (04.06.2002)

Nádherný. Božský. Úžasný. Miluju tyhle filmy "muž proti muži" a Heat je jeden z nejlepších. Těžko si vybrat, komu máte fandit, v dlouhé řadě podobných filmů tenhle vyniká tím, že tu proti sobě nestojí jednoduše dobro a zlo, ale prostě jen dva chlapi, kteří k sobě navzájem chovají maximální úctu a respekt. Na jedné straně je tu polda, který zahodil všechno dobré ve svém životě kvůli své práci a osobní život se mu rozpadá (jeho vinou) pod rukama. Můj život je katastrofa. Moje nevlasní dcera je na dně, protože její táta je kretén. Mám manželku... manželství se nám rozpadá. Moje třetí. A to proto, že trávím všechen svůj čas pronásledováním chlapů jako jste vy. To je můj život. Na té druhé je tu pak zloděj, který v jisté ženě konečně našel smysl života a po bankovní loupeži chce všeho navždy nechat. Už sám nevím, co dělám. Vím, že je život krátký, každá vteřina je drahá. Chceš odejít? Odejdi... sama. Nebo se sama rozhodni, že se mnou chceš zůstat. Já jen vím, že pro mě nemá cenu nikam chodit, pokud budu sám... bez tebe. Zatímco toho prvního vystihují slova jako poctivý, hodný, výbušný workoholik, jemuž život utíká každou sekundou pryč, toho druhého můžeme charakterizovat jako empatického, pomstychtivého sympaťáka, který pro své blízké udělá cokoliv. Ale vyhrát může jen jeden. A tak proti sobě naši hrdinové stojí v závěrečné scéně tváří v tvář a já po nějakém roce jsem zase u filmu cítím, jak mi buší srdce. Hluk přistávajících a odlétajích letadel, rychlé přechody mezi světlem a tmou, gradující hudba a k tomu dva muži na pokraji svých možností... neuvěřitelný. (03.10.2007)

Arcidílo. Každý záběr je geniální, každý do posledního - jak inscenačně, tak opticky. ____ Domnívám se, že za kvalitu a specifičnost filmu můžou především uměle prodlužované záběry, konzervující v sobě dění jako mouchu v jantaru. Mann nechává kupř. po každé replice ještě chvíli běžet čas a občas počká, než dá druhé postavě příležitost zareagovat. Jako by film neustále meditoval a běžel v nepřiznaném spirituálním módu. Dopomáhá tomu i zvolený OST. ____ S Heat se vážou mj. mazaný přechody mezi scénami. Kupříkladu (i) hrdina odchází z letiště – střih – záběr na jeho boty – střih – hrdina vchází do budovy vzdálené od letiště desítky kilometrů. Nebo (ii) hrdina odchází po dialogu a nasedá do auta – střih – záběr na auto – střih – v autě sedí někdo jiný a rozvíjí se zas další scéna. Nebo (iii) zlomení vazu – střih – otvírání flašky. Později tyhle mazaný přechody vymizí, jelikož příběh už je částečně vybudován a zmonolitněn. Ale je to zkrátka zajímavější než tuctový řetězení scén. ____ Dále mi v hlavě uvízlo kočkování u kontejnerů na konci, kde se přepíná mezi hledisky obou postav. Chvíli sledujeme dění očima De Nira, chvíli očima Pacina. Ono totiž Mann divákovi neposkytne celkový pohled na situaci, a stejně jako nevědí oba hrdinové, kde je s bouchačkou ukrytý jejich sok, neví to ani divák. Přitom na scéně je všehovšudy pět kontejnerů, není to prostorová hádanka. (24.05.2008)