Midsommar

Slunovrat je především skvělá vizuální podívaná, skutečný spektákl mezi současnými horory. V druhém plánu je to film otevřený různým čtením a interpretacím. Nejvíc se asi nabízí střet kultur či ideologií, z nichž obě soupeřící strany zde představují extrémní formy svých mainstreamových předobrazů. Na jedné straně je zde krajní individualismus a orientace na okamžité (materiální) požitky, na straně druhé komunitní pojetí (nesobecké, ale ne altruistické!) společnosti a všeobjímající "rodinná" jednota s přírodou, v níž čas nehraje žádnou roli. Zatímco rysem prvního extrému je nefunkčnost mezilidských vztahů (a paradoxní variabilita lidského neštěstí), druhý extrém je charakteristický svou determinovaností, unifikovaností a potlačením lidské individuality. Oba extrémy však mají styčné body, např. potřebu rituálů či vytrácení humanity; tedy v podstatě oba jdou proti člověku, i když každý přístup jinou cestou: Zatímco západní společnost tíhnoucí k individualismu a sobectví (zde reprezentovaná skupinou amerických studentů usilujících o úspěšné završení svého vysokoškolského studia) vytlačuje povědomí o přirozenosti smrti ze svých životů a odcizuje se přírodě, "přírodní" komunita (zde reprezentovaná fiktivním společenstvím Hårga) bezohledně bere (doslova i přeneseně) životy lidským bytostem kvůli iluzím, že je to dobré/správné z hlediska přirozeného bytí (ačkoli celá iluze je založená na čistě lidském konstruktu). Celý příběh se tak může číst jako hledání rovnováhy mezi různými přístupy k životu (zlaté střední cesty). Ale samozřejmě se film dá číst i jednoduše jako dobrodružná snaha hlavní postavy (Dani) o vyrovnání se s tragickým osudem své rodiny a skrze sled bizarních událostí o metaforu přechodu do "nového života", který následuje po grandiózním finále, jež lze vnímat jako katarzi rozchodu s tím starým. I přes mnohovrstevnatost filmu a značný vizuální požitek se nelze ubránit jistému zklamání. Jednotlivé postavy jsou ploché, psychologicky nepropracované a ve vypjatých momentech se chovají příliš podle klasického hororového mustru. A od určité chvíle (nejpozději od okamžiku, kdy si Dani poprvé řekne, že chce odtamtud pryč) začíná být zřejmé, k čemu film směřuje (zvlášť, když si začnete všímat stále zjevnějších podobností s filmem The Wicker Man z roku 1973). Účin finále je tak dost otupen a mohou navíc přijít otázky, jestli takové vyvrcholení (i vzhledem k traumatu, se kterým se seznámíme na začátku filmu) je vůbec uspokojivé... (14.08.2019)

Budu hodná, komentář obsahuje bojlery. Pokud i tak čtete dál, buď jste to viděli nebo Vám to je u prdele. a teď k filmu - A je to v piči! Po dokonalém Děsivém dědictví přichází další dílo Ariho a jak jsem byla natěšená, tak jsem z kina odcházela zklamaná (vlastně jsem neodcházela, Alík mě táhnul za nohu páč já se chtěla vztekat na zemi, že mi Ari zkurvil den). Začátek Slunovratu je krásnej, Asterovski veselej a já se tak strašně těšila na další výjimečný dílo. Místo toho jsem dostala partu kamarádů, co prodělali lobotomii, jinak nedokážu pochopit, jak mohli být všichni do jednoho taková banda tupých kokotů, kterým nepřišlo ani trochu divný, že jim mizej kámoši rychleji než prostitutkám šprcky. Já jsem tolerantní vůči všem možným kultům a zvykům zemí okolo (až na islamisty a ještě pár bombových států s výbušnou povahou) ale kdyby přede mnou někdo vylez na horu, skočil dolů, rozdrtil si palici a chvilku na to se to stalo po druhý s tím, že kokot páchá sebevraždu skokem snožmo, načež řve že má zlámaný haksny a je tedy láskyplně domlácen dřevěnou palicí, řekla bych si, že skupině lidí kolem mě okázale mrdá a zmizela bych jak pára nad hrncem, než s tou palicí přetáhnou mě. Ne tak naše parta hic, která si nechá vysvětit, že takhle to holt u nich ve Švédsku dělaj a je to vlastně celkem cool. Nelogičností je tady tolik, že sem z toho chtěla zvracet, fandit se nedá absolutně nikomu, ze všech nejmíň hlavní hrdince, která je vaginální mikozou podrážděná píča a nebesky mě srala celej film. Navíc tak nevděčnou čubku, pohledat. Kluk jí čtyři roky dělá osobní vrbu a obětuje jí skoro vše, pak je zdrogován komunitou, zprzní místní mášu, páč ani neví co se děje a naše zhrzená Májová královna se rozhodne nechat ho upálit, i když sama jazykem pátrala na mandlích kámoše svýho přítele až jí vlhla díra. Šukací a brečící scéna jsou tak neskutečně směšný až se smálo celý kino a mně se chtělo brečet. Plíživá, děsivá atmosféra z Děsivého dědictví je až na prvních 10 minut nadobro v píči, film je předvídatelnej až hanba a já byla takhle zklamaná naposledy když zrušily holky swingers párty dvě hodiny před začátkem. Ari rozhodně je jiný, než ostatní ALE zatímco prve byl luxusně jiný, teď tu máme "art" píčovinu, co se snaží tak moc šukovat, až je to lacinější než padesátiletá děvka na E55. Buddho za co... (01.09.2019)

Jako by nedávná Čarodějnice potkala Rituál z roku 1973. Slunovrat je koncentrovaná poetická, psychologická hrůza, která ale neděsí tím, že by prostě jen šokovala a lekala - děsí plíživou nepředvídatelností, kdy sice tušíme, jak kdo dopadne, ale rozhodně netušíme, kdy a co se mu stane. Prokleté dědictví mě spíše zklamalo, ovšem druhý Asterův film to u mě už vyhrál na plné čáře. Už úvod, ve kterém poznáváme postavy a jejich vztahy, je bezvadný, ovšem po přeletu do Švédska jen těžko hledat slova pro popis té atmosféry, která nastane. A jak je to natočené! Nápadité úhly kamery a střihy, dlouhé a vtahující záběry, k tomu "živá" hudba a jeden podivnější pohan než druhý. Těším se, až to uvidím znovu - vím přesně, nač se budu chtít soustředit. (02.08.2019)

Já tedy s kolegou Goldbítrem ani s kolegou Raslem nikdy nešukal jako kolega Enšpígl, tudíž jsem film sledoval doma z postele, bos a sám, aniž bych u toho nějakému nehezkému kolegovi pulíroval Grünwalda, nicméně musím s velkým překvapením konstatovat, že i bez těch homohrátek se mi film líbil stejně jako jemu. A to jsem do toho šel s velkým despektem, nabytým po předchozím režisérově počinu, který odborná filmově-teoretická terminologie jednoznačně striktně definuje jako „narkoleptickou pičovinu“, tudíž jsem se a priori obával, že i tento kus Zdědí onu Děsivou prudu a chujologickou konkluzi. No, sice se místy v Midsomrdu těch pár pásem švédských plísní a tanců vskutku vleče strhujícím tempem Midsomrdských vražd, mimochodem dodnes využívám stoprocentně funkční metodu na nespavost, kdy v duchu počítám inspektory Bárneby, a maximálně po pátém jsem vždycky spolehlivě tuhý, avšak jinak to není nudné ani trochu, precizně to pracuje jak s diváckým očekáváním a přesně gradovanou atmosférou, tak s mykologií nordických pohanských kultů, a to včetně roztomile brutálních vikinských krvavých orlů. A už nikdy nechci píchat, aniž by mi u toho s temným mručením fandil a pomáhal přirážet kroužek nahých otylých skandinávských stařen. (25.09.2019)

Pro mě stejně vyumělkované, jako předchozí režisérův film. Má to podobný nádech, ten štyl tam je, tentokrát i silný potenciál vynikajícího pohanského hororu, ale Ari Aster hraje prostě jinou ligu, tu zámořskou, proto nám nabízí, pod lákavým hávem dávných severských rituálů, klasickou béčkovou vyvražďovací frašku na americký způsob (hodinové řešení vztahů nevztahů, pak zmizí jeden, druhej, třetí...atd. taky nechybí v partě jeden nigga navíc). To vše s trapně pestrobarevným pláštěm tajemna ve stylu kde si, co si, žádná spojitost, to je jedno...Neuvěřitelně ledabyle odvyprávěno, chvílemi až legrační, dokonce předpověditelné, což je u tohoto žánru asi to nejhorší, zaměřeno spíše na detail roztříštěné lebky a obličeje, než na hloubku obsahu, délku filmu jsem už vůbec nepochopil, je zcela k ničemu...být Švéd, tak se snad i naseru, v této souvislosti mě nepadalo, že v rukou skandinávského režiséra by tento námět dopadl určitě jinak. [Kino Citadela - Litvínov] (19.08.2019)