Réžia:
Ari AsterScenár:
Ari AsterKamera:
Pawel PogorzelskiHudba:
Bobby KrlicHrajú:
Florence Pugh, Jack Reynor, Will Poulter, William Jackson Harper, Vilhelm Blomgren, Julia Ragnarsson, Björn Andrésen, Archie Madekwe, Anna Åström (viac)Obsahy(1)
Dani a Christian sú mladý americký pár medzi ktorým to začína škrípať. Ale po tragickej udalosti v Daninej rodine ich žiaľ opäť zblíži a Dani sa rozhodne, že pôjde s Christianom a jeho kamarátmi na výlet, aký sa odohrá len raz za život, do odľahlej švédkej dediny, kde sa koná festival letného slnovratu. Čo sa začne ako pohodové letné dobrodružstvo v krajine zaliatej slnkom sa hrozivo zmení na znepokojujúce miesto, keď od sveta izolovaní dedinčania pozvú svojich hostí, aby sa zúčastnili ich slávnosti... (Continental film)
(viac)Videá (5)
Recenzie (814)
[Spoiler friendly] Nejsem schopnej přenýst se přes zásadní dějovej okamžik, kdy si VŠECHNY postavy ve filmu uvědomí, že je cosi shnilého ve státě švédském, a stejně se rozhodnou s touto důležitou informací nikterak nenaložit. Člověku se pak blbě vžívá do zbytku děje, když ví, že on sám by už v něm dávno reálně nefiguroval, jak by mu zdravý rozum velel... To je sice velká, ale zato má jediná výtka, a vím, že ve mně bude Slunovrat dlouho rezonovat. O to víc, že jsem mohl zhlédnout tříhodinovou režisérskou verzi, a nedokázal jsem si z ní představit byť jedinou vystřiženou scénu. ()
Celkem zklamání. Po skvělých recenzích a chvalozpěvech jsem viděl vizuálně vyladěný, ale časově přepálený příběh o skupině studentů zatažených do oslav slunovratu se sektou, která se na svět dívá trochu jinýma... očima. Nápady i smrti jsou fajn, ale jako by filmu chyběl takový ten final touch, v kterém se brečící ženy přepnou do psycho režimu a já budu chtít vyskočit ze své kůže a utéct pryč. Tenhle pocit jsem měl v závěru Matky stejně tak v průběhu Climaxu, ale tady jako bych sledoval odtažitě příběh, kde vlastně ani nevím, zda chci, aby někdo přežil. Například původní příběh hlavní postavy se smrtí její rodiny ve výsledku nebyl ani zdaleka vytěžen tolik, jak mohl. ()
Jako by nedávná Čarodějnice potkala Rituál z roku 1973. Slunovrat je koncentrovaná poetická, psychologická hrůza, která ale neděsí tím, že by prostě jen šokovala a lekala - děsí plíživou nepředvídatelností, kdy sice tušíme, jak kdo dopadne, ale rozhodně netušíme, kdy a co se mu stane. Prokleté dědictví mě spíše zklamalo, ovšem druhý Asterův film to u mě už vyhrál na plné čáře. Už úvod, ve kterém poznáváme postavy a jejich vztahy, je bezvadný, ovšem po přeletu do Švédska jen těžko hledat slova pro popis té atmosféry, která nastane. A jak je to natočené! Nápadité úhly kamery a střihy, dlouhé a vtahující záběry, k tomu "živá" hudba a jeden podivnější pohan než druhý. Těším se, až to uvidím znovu - vím přesně, nač se budu chtít soustředit. ()
Je to horor, není to horor? Krátká odpověď zní: ano a zatraceně dobrý. Pro dlouhou odpověď si musíme horor nejprve definovat. Horory neurčují ani lekačky (ty nejlepší je vůbec nemají), ani nadpřirozeno (celá řada skvělých hororů se bez toho obejde), a dokonce i krvavé výjevy nemusejí být bezpodmínečně přítomné (jak ukazuje třeba "Poltergeist"). Když půjdeme k úplné podstatě, dostaneme se na dvě paralelní cesty, kde jedna sleduje účinky na diváky a druhá vnitřní principy vyprávění. Na té první dojdeme spolu s veličinami filmové kritiky a teorie k tomu, že horory jsou žánrem, který vyvolává intenzivní divácké reakce v souladu s vyobrazenými výjevy. Legendární esej Lindy Williams přirovnává horor k pornu a melodramatu, kde také diváci sledují určité situace, které mají vyvolat jejich přímo úměrnou fyzickou reakci vztaženou na nějakou tělní tekutinou (krev, sperma, slzy). Na oné druhé cestě do nitra fungování hororových příběhů se můžeme dostat až k samotnému jádru hororu, které spočívá v tom, že do vnitřního či vnějšího světa postav vstupují nějaké elementy, které narušují jejich zažité hodnoty a jistoty, které náhle přestávají platit a postavy se s tím musejí vypořádat. Oním invazivním elementem může být sériový vrah, který z poklidného předměstí udělá noční můru, nebo duchové, kteří promění domov v životu nebezpečný prostor. Současně ale do obou těchto na dřeň ohlodaných definicí vedle všemožných klasických hororů mohou zapadnout také filmy jinak řazené k naprosto odlišným škatulkám, od bravurně zneklidňujících thrillerů typu "Stopař" po drásavá psychologická dramata Ingmara Bergmana v čele s "Personou" a "Šepoty a výkřiky". A právě podobnou cestou se ubíral také Ari Aster, načež natočil jeden z fyzicky nejintenzivnějších a divácky nejsugestivnějších hororů posledních let, který dokonale znejišťuje publikum tím, že ho staví tváří v tvář světu, kde platí úplně jiné hodnoty a kde to nejděsivější se děje za bílého dne i v nitru hlavní postavy. A k tomu má navíc Slunovrat fenomenální kameru a dramaturgii, utvrzující sevřenou vizi. Po Jordanu Peelovi tu máme druhý bytostně osobitý talent, který nám ukazuje, že horor nemá nějakou jednu univerzální podobu, ale naopak může být prostorem pro autorskou realizaci. ()
Možná, že si tvůrci mysleli, jaké tvoří veledílo, v němž skrze metafory vyjádří něco, z čeho si divák sedne na zadek. Možná, že se cítili i jako I. Bergman. Ve skutečnosti však stvořili morbidní, nechutnou, zdlouhavou a úchylnou podívanou, kterou z moji strany od odpadu zachraňuje jen perfektní vizuální zpracování a hudba. Vše bych mohl vystihnout touhle hláškou: https://youtu.be/x9wzX_Hx6jg K hororu měl dle mého Slunovrat docela daleko, přesah z něj necítím a filmy jako Rituál nebo Čarodějnice řadím mnohem výš. ()
Galéria (28)
Zaujímavosti (47)
- Napriek tomu, že sa skoro celý film odohráva cez deň, nie je v ňom ani jeden záber na slnko. (Astonko)
- V čase 09:03 visí v baru nad skupinkou hlavních postav ikonická fotka herečky Sophie Loren s kolegyní Jayne Mansfield z roku 1957. (Petsuchos)
- Stejný způsob, jakým „přičarovat“ lásku, tedy přimíchat chlupy z intimních partií do jídla osoby, u které chceme, aby se do nás zamilovala, nalezneme i v českém filmu Grandhotel (2006). (Petsuchos)
Reklama