Midsommar

„Staroba, hniloba, tíseň a plíseň... mladého ducha labutí píseň.“ Velmi inspirativní. Jeden by měl chuť konvertovat zpátky k pohanství. Bibli na nočním stolku vyměnit za knihu Rubi Radr a místo krucifixu pověsit nad dveře figurku ze slámy. Vzít si příklad z těch vesničanů, dožít se v plném zdraví 72 let (tedy já bych navrhoval 77, jinak si důchodu moc neužijeme, až nám zvednou odchod na 70) a pak skočit do posvátné Macochy. Čímž by člověk vystrčil zadek na strašidlo smrti a udělal fakáč na všechno to umírání ve strachu, bolestech a plenkové hanbě při snaze oddálit nevyhnutelné, za bohulibé asistence lékařů. Na všechnu tu šílenou bolest např. v terminálním stadiu rakoviny nebo na plíživou a strašidelnou ztrátu duše při Alzheimerovi. Umřít uprostřed severské komunity fajn lidiček, zdravej, šťastnej a smířenej? No nekupte to. Ale abych nekončil tak drsně, ponechávám zde ještě můj původní, rozverný komentář: "V masovém koláčku chlup, pubický. Tvé sémě mám co by dup, navždycky." Bohatě ilustrovaný herbář a pohanský manuál "Psychiatrem snadno a rychle", s přiloženým cédéčkem "Orgasmické hekání a šílené kvílení nahých stařen." Máš trauma jako řemen, sladká dívenko civilizační? Nepomáhají prášky, psychiatři ani tvé vlastní studium psychologie? Zobni houbičky, dej si věneček z lučních květů do vlasů, zatancuj si s námi vesele a zapal medvěda! Don't worry, be happy... (05.03.2022)

Přesvědčivá ukázka toho, že husí kůže může naskakovat divákovi i u filmu, který se z velké většiny odehrává za bílého dne. Ari Aster má všechny náznaky nebo mytologické spojitosti promyšlené do posledního detailu, symbolika hraje prim a Florence Pugh je v civilní rovině prolínané s psychickými potížemi dokonale přesvědčivá. Jenže tenhle Slunovrat trvá neúměrně dlouho, pár zvratů, byť sugestivních a znepokojivých, je vidět na míle daleko - a pak přijde poslední půlhodina. Specifická, zarážející, neopakovatelná, ale hlavně přepálená. Přemýšlím o ní už docela dlouhou dobu, ale pořád ji nedokážu brát vážně. Rozumím tomu, co a proč se při rituálech děje, ale pomyslná hranice je překročena každým skupinovým heknutím. (17.06.2021)

Trpělivost růže přináší a já si tak snímek po dvou měsících konečně vychutnal ve svém moderním domácím kině a s bonusem v podobě režisérského sestřihu. Nedovedu si představit, že bych Midsommar sledoval v kinosále za asistence omezených etnocentriků, kteří by se hloupě hihňali u každé scény, jež by je vytrhávala z jejich jistot a sklonů ke konformitě. Aster se snaží lišit a šokovat, leč jako horor působí snímek až příliš konejšivě. Folkhorory obvykle kladou velký důraz na nevlídnou atmosféru spojenou s přírodní krajinou, avšak v Midsommaru se na nás ustavičně směje sluníčko. Pokud se však na snímek nedívám optikou hororového experta, nýbrž lektora pohybové terapie a amatérského antropologa, tak zůstávám tímto umným propojením etnografie s audiovizuálnem naprosto unešen. Aster dokázal vytvořit osobitou fungující kulturu, jejíž barvité rituály a zvyky rozpracovává s obdivuhodnou technickou i estetickou grácií. Dočista mě pohltila transcendující taneční soutěž, během které Dani ztrácí pocit hranic své individuality, splývá se skupinou a začíná mluvit švédsky. A scénou zobrazující sdílenou expresi emocí jsem pak byl přiveden ke katarzi. Midsommar nesplňuje parametry špičkového hororu, ale přesto se do diváka zaryje a zanechá hlubokou stopu. Slabších pět hvězd. (30.09.2019)

Něco z Rituálu (1973), špetka z Loganova útěku, čarokrásná příroda, pohanská komunita usměvavých lidí, kolový tanec, houbičky, narkotické bylinky a krvavá oběť. Mladí Amíci zjistí příliš pozdě, že pozvánka do Skandinávie měla zcela jiný důvod, než seznámení s místním folklórem. Působivou kameru doprovází mrazivá hudba a neurotická Dani nakonec nalezne duševní rovnováhu. (06.08.2019)

Kterak obří ambice hlavního tvůrce mohou ve druhé polovině pošramotit úžasný film. Prvních cca 80 minut jsem byl přikovanej do sedačky - ten absolutní nával deprese, neokoukané prostředí a opatrně budovaná bezvýchodnost na mě fungovaly jako všechny omamné látky na hlavní protagonisty. A když došlo k explicitnímu úmrtí, zasáhlo mě to díky perfektně připravené motivační šachovnici jako jehla pod nehet. Aster má hrozně výborných nápadů, umí diváka znervóznit jen dokonalou souhrou zvuku a obrazu a nebojí se experimentovat s tématy a žánry, takže když před sebou vidíte špetku od Bergmana (ve smyslu spoléhání se na výrazy herců), špetku od Miklóse Jancsóa (dlouhé záběry a precizně rozvržený hloubkový pohyb po mizanscéně) a hrst slavného Hardyho Rituálu (1973), nepůsobí to vůbec přeplácaně... Tedy, asi do té poloviny. Potom totiž režisér stejně jako ve svém předchozím díle jaksi přestává srozumitelně vyprávět příběh postav a snaží se vizuální neotřelostí oblbovat diváka, který nemá moc na koho upínat pozornost a sympatie. Postavy se stávají figurkami v psychopatické hře, která má bohužel slabé poselství a kvůli nepříliš fungujícím vztahům mezi aktéry i podivně neemocionální finále. ALE přesto jsem se vrtěl nudou jen minimálně a film mě tak nějak dokázal udržovat v trvalé zvědavosti, co se v něm stane v další minutě - škoda, že nakonec to byl spíše blaf šikovného tvůrce, který umí vystavit atmosférické sekvence, ale uniká mu celistvá a výpovědní struktura. Pro mě 70% a ke čtvrté se přikláním s odřenou pleší a výhradně za potěšení ze sledování čarovně charismatické Florence Pugh, které tahle role sedla jako ulitá (už zase). Jednou si to určitě se zájmem zopakuji.. (02.08.2019)