22. července

Zdráhám se použít slovo „komplexní“. Takovým je pro mne film nabízející množství protichůdných perspektiv a ambivalentní vyznění. Greengrass ve své faktograficky hutné dokudramatické rekonstrukci oproti tomu pečlivě buduje dvě poměrně jednoznačné ideologické pozice (podobně jako v Krvavé neděli), které staví proti sobě, aby nakonec mohl nabídnout zamýšlené politické vyjádření (odstíny šedi do vyprávění vnášejí akorát výhružky Lippestadovi, které ovšem nejsou více rozvedeny a lze je vnímat také jako prostředek k podpoření argumentu o síle demokracie, která bez ohledu na možná rizika nemůže sloužit pouze těm, kdo si to zaslouží, ale každému). ___ Dobro versus zlo, láska versus nenávist, vyšinutý jedinec versus komunita, která se dokáže díky vzájemné podpoře a spolupráci po traumatu znovu postavit na nohy a čelit zlu. Breivik připomíná svými pohyby, chladnokrevným uvažováním a přesvědčením o vlastní neomylnosti stroj. Pokud se dozvídáme něco o jeho pohnutkách, pak z výpovědi jeho matky, kterou obhájce potřebuje kvůli soudu, nebo díky tomu, že se stává výzkumným objektem pro psychology. Ve scénách z vězení s převahou chladných barev jej z okolí vyčleňuje agresivně červená košile. Traumatizovanému, nejistému a zranitelnému Viljarovi naopak zásluhou flashbacků a subjektivních zvuků „vidíme do hlavy“ a poznáváme jej v řadě situací s jeho nápomocnými blízkými, při nichž dává najevo emoce. Pouze jej nepozorujeme, ale spoluprožíváme to, co on. Namísto „zrádce“, „marxisty“ nebo „příslušníka elit“, jak své oběti paušálně nálepkuje Breivik, poznáváme konkrétního člověka a jeho příběh. Jak jsme upozorňováni četnými paralelami ve způsobu snímáni obou postav, Viljara od určitého momentu nejvíce neohrožují utrpěná zranění, ale možnost, že se stejně jako Breivik začne izolovat od ostatních, přestane sám sebe vnímat jako člena širšího společenství. ___ Rytmus plynulého vyprávění bez zádrhelů je mistrovsky určován množstvím hledisek, mezi nimiž Greengrass stříhá. Po dynamickém začátku, který nabízí plejádu rychle se střídajících pohledů, přichází zklidnění a chvíli sledujeme pouze Breivika a Viljara. Pokud vyprávění odskočí k jiné postavě, zásluhou prologu jsme s ní již seznámeni a víme, jaká role jí v síti vztahů náleží, jakou složku norské společnosti reprezentují. Film po tomto zpomalení a zúžení pozornosti zároveň přechází od jednotlivých činů, zaznamenávaných krok za krokem skoro v reálném čase, k jejich obecnějším sociologickým a politickým implikacím. Ty ovšem stále slouží zejména k podpoření argumentů zužitkovaných v závěrečné soudní při. Učebnicovým příkladem, jak v praxi aplikovat dialektickou logiku, je celý film. Realitu polarizované Evropy se nesnaží vykreslit ve vší její složitosti, ale jako střet dvou principů, což se mu daří velmi věcně a nesmírně sugestivně. 85% (11.10.2018)

Duch knihy je tu úspešne zachovaný, message o "komunite ktorá človeku dodáva silu" je zreteľný a neveľmi patetický a herci pod vedením pseudodokumentaristického Greengrassa sú skvelí. Akurát fakt, že sa v Nórsku rozpráva angličtinou s Nórskym prízvukom, mi vadil - síce menej ako v takom overrated Černobyle, no dosť na to aby som seriózne uvažoval o znížení hodnotenia na 3*. Pre mňa však jasný víťaz v porovnaní so strhujúcou, no prázdnou Nórskou Utoyou. (30.01.2023)

Trochu lepšie ako Utoya. Tam sme videli študentov behajúcich po lese a vraha žiadneho. Tu naopak uvidíme vraha, ale vraždy takmer žiadne. Pozitívne je aspoň poukázanie na motiváciu Breivika, čo ho k tomu viedlo, jeho súd a celý ten humbuk okolo toho. Je na zamyslenie, že nedostal slučku. Minimálne ho mal zlynčovať dav rodičov, avšak dnešné právo akoby skôr chránilo vrahov ako obete. No pocity preživších, na ktoré sa režisér upriamil, mi boli dosť ukradnuté, zbytočne film natiahli. (17.10.2018)

Pozrieť si 22. júl dva roky po uvedení je myslím dobrý nápad, pretože z odstupu človek nečaká vzhľadom na meno režiséra film roka či dokonca desaťročia. Skrátka tu máme film o jednej tragickej udalosti od toho, kto to s podobnými témami vie najlepšie a rozhodol sa spracovať príbeh tak, ako sa rozhodol. Vzhľadom na to, akými všemožnými cestami sa dalo ísť, je pochopiteľná aj istá kontroverzia okolo filmu a medzi viacerými fanúšikmi Greengrasa aj mierne sklamanie. Preto je ale dôležitý práve ten odstup od projetku. Každopádne ma táto rekonštrukcia skutočných udalostí oslovila viac, než jednozáberová monotónna "videohra" určená pre prvú signálnu, ktorá konkurovala tomuto Netflixu v kinách. Za najhodnotnejšiu scénu filmu považujem tú, kedy ďalší ultrapravičiar pri výpovedi dá Breivikovi najavo, že je v tom sám. Či už to myslel vážne, alebo len nechcel vyzerať pred verejnosťou ako násilný radikál, Breivik proste pochopil... (31.03.2020)

Zatímco norská verze nabízí emocemi nabitý zážitek, limitovaný pouze na teror na ostrově, Greengrass se vrací k žánru, který mu velmi jde a podává jeden z nejkomplexnějších filmů vyprávěný z pohledu obětí, vraha, rodičů, policie i právníka. Vážně bych se bál, že dojde k velkému tříštění, ale tahle skládačka lidských osudů drží dohromady perfektně. Za sebe mi přišla poměrně osekaná sekvence z Utoyi, které by prospělo věnovat větší stopáž pro větší efekt na diváka. (11.10.2018)