My Dinner with Andre

Andre je egoista, pozér a znudený paranoidný magor, ktorý ma 80 minút intenzívne sral. Keď konečne pustil k slovu svojho duševne spôsobilejšie kamaráta, nevyznávajúceho sekty, mágiu, konšpiračné teórie, ani nihilizmus; razom sa mi dostalo satisfakcie, a monológ jedného blba sa zmenil na súcitný dialóg. Pretože sú priatelia. Pevné nervy (28.07.2016)

Někdy je vážně hodně zajímavé srovnat vlastní dojmy s ostatními komentářemi. Hodnocením filmu se sice tady shodnu s většinou, ale pocitově se spíše rozcházím. Po dlouhou dobu jsem byl prakticky bezvýhradně nadšen: pozvaný host, obyčejný muž přijde za svým dávným přítelem, hercem z divadla, do restaurace a spolu si povídají. Tedy dlouho tu jde spíše o monolog herce (André Gregory v patrně své jediné hlavní roli před kamerou), který svému hostu vypráví své zážitky z divadla i života. Zní to možná banálně, ale v té obyčejnosti odvyprávěných zážitků bylo jakési zvláštní kouzlo, atmosféra příjemná, André coby vypravěč charismatický, povídání navzdory občas nezvyklým tématům plynulo s nadhledem, poslouchalo se to velice hezky, i jsem se párkrát od srdce zasmál... a ne, vůbec se mi André ani v náznaku neprotivil a jak si mě získal, klidně bych ho dokázal poslouchat či sledovat i mnohem déle. Když se po necelé hodině snad poprvé výrazněji ozval a posléze pravidelně do debaty vstupoval i jeho zvláštní obtloustlý společník Wallace, skoro mě aktivnější přítomnost další postavy začala rušit. Ale přestože jsi mě Wallace až tolik nezískal, brzy jsem se naladil i na změnu směrem k dialogu a vzájemné se doplňování ve vyprávění oněch zážitků. Doufal jsem, že zůstane u podobně příjemného filmu, jehož hlavní myšlenka, podrtžena od chvíle, kdy monolog přechází do dialogu, bude vycházet třeba ze síly přátelství či vzájemného porozumění. Ono snad to i zůstalo, ale ke konci se dlouhé povídání začalo co chvíli stále víc přesouvat do vysokého filozofování, které postupně obrátilo dosavadní atmosféru zcela jinde. Nevadilo by mi náhlé překlopení do smutku či depresi, kdyby na mě patřičně zapůsobilo. Ale vyloženě depresi, frustraci či udajnou ukázku společenského úpadku jsem v tom moc nepostřehl... nevím, jestli dodat bohužel nebo spíše naštěstí... postřehl jsem pak sérii sofistikovaných filozofických keců, které mi v podání obou pánů nepřišly zrovna nejvěrohodnější. Asi mě to mělo zasáhnout, ale spíše mě to v této chvíli začlo trochu míjet a byl jsem rád, že film pomalu spěje ke konci. Či-li konstatuji, že tohle poselství ke mě nedorazilo, přestože z filmu jako celku jsem si odnesl osobitý zážitek. Jen mi na konci bylo líto, že ona zmíněná krásná obyčejnost se z posledních 20-25ti minut jaksi vytratila a sympatický nadhled nahradil těžký pokus o intelektuálnost... mohla to být taková krásná zářivá perla amerického nezávislého filmu... ačkoliv ní tedy Večeře s Andrém určitě je i tak. „Když hmyz napadne rostliny, popovídají si s ním...“ [75%] (26.04.2022)

Film o dialógu, ktorý vás pohltí. Najprv je to do veľkej miery sólo jednej z postáv, no neskôr sa začne vyjadrovať aj oponent a to nemenej zaujímavo. A keď je to potrebné, nezabudne sa myšlienkovo vrátiť aj späť v rozhovore. Takže z jeho počiatočného pritakávania si nič nerobte. Jeden stôl, jedna večera, dvaja ľudia, dva životné postoje. Nič viac a pritom skoro všetko, čo môžete čakať. Na konci som sa cítil, ako keby som Andreho a Wallyho poznal osobne. Tento blahosklonný pocit je v podstate niečo podobné ako potreba niektorých ľudí stále ku všetkému vyjavovať svoj názor. Každý z nás je občas diletant, keď nechce stráviť život mlčaním. Keď ho však chcete stráviť naslúchaním, odporúčam tento konverzačný skvost. (10.03.2015)

V podstatě celý film se odehrává v jedné místnosti u jednoho stolu, a přesto (nebo možná právě proto) dokázal podnítit mou imaginaci jako málokterý jiný. Dlouho mě nic tak nevtáhlo do děje. Závěr za doprovodu Gymnopédie No. 1 byl nicméně docela osvěžující, po předchozí hutné diskuzi dotýkající se široké škály témat. Film vám sledování nijak neulehčuje, témata pokrývající filosofii, divadlo, literaturu, náboženství, ekologii a další se řeší spontánně a všechna se vzájemně prolínají v jednolitém toku. Těžko říct, kolikrát jsem během dvouhodinové stopáže prošla sekvencí "stop - rewind - replay" (následují v rychlém sledu až do finálního totálního pohlcení:), každopádně dvouhodinová stopáž se krapet protáhla a všechny diskutované otázky jsem nestačila pobrat ani při druhém zhlédnutí. My Dinner with Andre nejspíš nezaujme každého, ale stojí za to to aspoň zkusit. Pro mě opravdu příjemné překvapení. (01.03.2011)

Hviezdička dole za jednoduchšiu vizuálnu formu a najmä pomalšiu, nudnejšiu a iba "na rozbeh" prvú polovicu so spočiatku celkom toporne zahratou postavou wallaca. Smršť inteligentných, krásnych, duchaplných myšlienok a majstrovsky vypracované (Až prekvapivo aktuálne na to že ide o 32 ročný film) zrkadlo dnešnej doby a ľudskej mentality v polovici druhej sa už ale nedá označiť iným slovom ako genialita. Takto ideovo bohatých filmov som videl iba velmi malé množstvo a dávno mi nič takto nevyrazilo dych. Poviem len tolko že aj ja som bol na chvílu wallacom, pričom večne zasneného Andrého predstavuje samotný film, dojímajúci, hmatatelný, otvárajúci oči. Ďakujem. Výnimočné dielko. (19.08.2013)