Nikdy neodvracaj zrak

Priatelia, ak chcete vidieť taký filmový opus o maľovaní, ako je Ján Kryštof literárny opus o skladaní hudby, doporučujem. A podobne ako v prípade tej knihy - alebo Očarenej duše - to nie je ľahké čítanie. NIKDY NEODVRACAJ ZRAK je film pomalý a dlhý ako čítanie veľkej knihy, ťaživá a súčasne povznášajúca cesta skrze 30 rokov náročných dejín, s dôkladne prepracovaným scenárom vystavaným ako katedrála, zemito realistický aj oduševnelý skoro-skutočný príbeh o oslobodzujúcej sile umenia. A nemeckí filmári ním znovu ukazujú, že v poctivom - teda precíznom a zároveň citlivom reflektovaní 20. storočia sa im nikto nevyrovná. (01.05.2019)

Nemecký režisér, ktorý dobil Hollywood so snímkom - Životy tých druhých (r. 2006, a veru, že som film aj zhliadol), Florian Henckel von Donnersmarck (doslova disponuje šľachtickým a veľmo váženým menom), opäť nakrúca domácky (tuzemský) film, potom čo neuspel s Cudzincom, (v ktorom si zahrali hollywoodske mega-hviezdy Johnny Depp s Angelinou Jolie) po ozaj dlhých rokoch, keď rozoberá temnú, nemeckú (nacistickú) minulosť v zhruba rozmedzí tridsiatich rokoch, a to v intelektuálnom, modernom zovretí, s hlavnou postavou Kurta Barnerta (vášnivého maliara, ktorý svoje vnútorné pocity pretavuje do namaľovaných obrazov), že práve jeho spoznávam od malého chlapca, až to pokračuje do dospelosti, keď je už mladým mužom, čo sa neustále miluje so svojou priateľkou Ellie Seeband, pričom jej otec, profesor Carl, gynekológ, má „škaredú” stránku svojho JA, akési horšie alter ego, ktoré d-o-k-o-n-a-l-o skrýva (maskuje) pod svojim zovňajškom. Je úplne typické, že mnohí nacistickí pohlavári sa vyhli trestnému stíhaniu za vojnové zločiny, a tak iba na záver - vymenili kabáty, kedy sa ZAksichtili, že nás sa to netýka... _ Nebojte sa ani toho, že film trvá 3 HODINY, a síce je k tomu dosť obscénny, (prístupnosť: R, ženy zaberajú vo svojej celej kráse, ako ich Pán Boh stvoril, čomu som sa vôbec nebránil, ale popri tom ich protipóly môžu na to iba v kútiku duše pomyslieť) a i napriek tomu sa stále jedná o veľmi dobre nakrútenú a nasnímanú, (perfektná d.p. Caleba Deschanela) dobovú drámu, ktorá môže vnímavého, kultivovaného diváka maximálne pohltiť, aj keď manipuluje s menšími (strihovými) vadami na kráse. Takýchto umeleckých, artových filmov nie je veľa na svete ! (19.04.2019)

Německo se vyrovnává s minulostí. Velmi zajímavé dílo, jelikož se "u nás" taky ještě vyrovnáváme. Dá se to dělat jinak, než trestat, hledat viníky našich sraček, stát na místě a krčit se zlomeně v koutě. Dá se prostě normálně začít znovu a po svém, a je jedno co bylo. To je pro nás Čechy, kteří se často vymlouvají proč to či ono nejde, docela revoluční přístup k věci. Náš hrdina není konfrontační typ, má prostě jiný hodnotový žebříček.  První půlka dost nuda, po hodině teprve kvalita vyplave na povrch. Pak mi to teprve všecko došlo. 75% (20.01.2024)

Nevědomá obžaloba uměním... Úplně se vyhnout očekávanému konfliktu (tedy střetu mezi hlavním hrdinou a hlavním záporákem) je jistě originální a nehollywoodské, přesto si myslím, že by ono konvenčnější rozhodnutí scénáristů bylo vhodnější. Přesto si myslím, že by bylo působivější, zábavnější a dodalo by snímku na vážnosti a síle. Po velmi slibném začátku (Elisabethin osud), se s každou "skokovou" změnou v životě hlavního hrdiny (dospělost a zamilování / odstěhování od tchána a tchyně) film stává stále zdlouhavějším a nudnějším. Namísto, aby se zabýval zábavnými postavami a zločiny z minulosti hlavního záporáka, nesmyslně dlouho nám ukazuje ploché kladné postavy a jejich milostný vztah. K dovršení všeho považovali tvůrci za důležité zaměřit se na studenty a učitele Akademie moderního umění, namísto řešení hlavního konfliktu. /// Filmu ale nelze upřít onu výbornou první půlhodinku, stejně jako mu nelze upřít výbornou hudbu a pár silných momentů. Rovněž se domnívám, že lidem s hlubším vztahem k výtvarnému umění, než jsem já, se bude snímek líbit více. I tak je to zahozená šance na obrovské strhující rodinné drama, jen kvůli snaze nebýt očekávatelným, ale přesto zůstat tak trochu sentimentálním a patetickým. (19.04.2019)

Exkurze do filosofie abstraktního malířství. 1) Film jsem si vychutnal hned z několika důvodů. Prvotním impulsem ke zhlédnutí byla účast mého oblíbeného vysoce přitažlivého 36letého Toma Schillinga v hlavní roli (Kurt Barnert). Nezklamal._____ 2) Dále jsem si nemohl nevšimnout výborného scénáře a režie s inteligentně napsanými dialogy a se smyslem pro vypointování jednotlivých obrazů. 45letý scenárista a režisér Florian Henckel von Donnersmarck odvedl dobrou práci, jak se od něho po jeho předchozích filmech i dalo čekat._____ 3) Dalším plusem je to, co většině dnešních filmů chybí, Příběh._____ 4) Navíc jsem se blíže seznámil s filosofií abstraktního malířství. Nejsem jeho fanda, nerozumím mu, ale film dokázal nepochopitelné zpřístupnit i mé cynické duši._____ 5) Mezi hromadou mladých pěkných tváří mě zaujal i 27letý David Schütter (galerista Adrian Schimmel, který udělá Kurtovi výstavu). 6) Přece jen mě napadá jedna výhrada. Snímek loví několik zajíců najednou. Zpočátku je hodně o dobové atmosféře, což v druhé polovině mizí. Linka s esesáckým doktorem se sice drží, ale na můj vkus je příliš upozadněna malířovým tvůrčím hledáním, což je třetí linka, které se dostává prostoru nejvíce ke konci filmu. Konec pak není pravým vyvrcholením dramatických zážitků, ale spíš jen kýčoidním završením umělecké cesty._____ 7) Nevím, proč přesně malíř Gerhard Richter, jehož životem je film inspirován, snímek odmítl jako zneužití a hrubé zkreslení svého životopisu. Možná měl na mysli právě uvedené výhrady, možná něco jiného. Ale vlastně na tom nezáleží. Film není o Richterovi, je o době a trochu i o malířství. Tak ho alespoň vnímám._____ 8) Velmi zajímavý koment k zamyšlení: Othello**. (29.11.2020)