Malé ženy

Tohle nešlo, mě to ženský prostředí a takový pojekávání přišlo hrozně rozsáhlý a vůbec jsem se v tom nenašel i zase ty vyprávěcí prolínačky mě nesedli, někdy jsem se ztrácel. Jediný štěstí, že holky zahrály fakt dobře a ty jejich odlišné povahy bylo fajn vnímat. Určitě se mě líbila i atmosféra filmu, tady kamera a režie taky udělali své a Jacqueline Durran za hadry má svou nominačku na Oscara zaslouženě, jen ten ústřední hudební motiv nemuseli hrát obscénu, ale tak asi tvůrci chtěli, aby mě zněl pokaždý když uvidím velký barák se zahradou. Ještě zpátky k těm herečkám, dobré byly všechny, ale Florence Pugh ta se v roce 2019 (Slunovrat) potkala opravdu s top formou. (21.01.2020)

Občas není na škodu podívat se na nějakou tu klasiku, jež byla už poněkolikáté filmově zpracována, kde schází násilí, sex, napětí a jediná dramatičtější scéna se odehrává na zamrzlém rybníce během půlminutového bruslení. Když se klasické látky chopí Greta Gerwig, dostane zase jiný odstín, náboj a jiskru. Sám jsem se trochu utopil v časových liniích, říkal jsem si, jestli jsem tak hloupý, ale došlo mi, že šlo o záměr, jenž se povedl s výhradou divákovy naprosté soustředěnosti. Herecky posbírala Greta Gerwig první ligu i vedlejší role jsou obsazeny hereckými esy. Se Saoirse Ronan si evidentně padly do oka, spolupráce jim svědčí i tentokrát. Z Florence Pugh se klube moje velká oblíbenkyně, líbí se mi čím dál víc. (19.01.2024)

Greta Gerwigová nikdy nebyla nijak výrazná herečka, ale jako režisérka si říká o pozornost hodně výrazně. Lady Bird jsem před dvěma lety bohužel neviděl, ale tohle je vypravěčsky zcela sebevědomá adaptace klasického románu. Filmová verze z roku 1994 byla hodně povedená, ale o čtvrt století poté přišla ještě lepší. Samozřejmě je to do značné míry zásluhou dokonalé herecké sestavy, ve které jsem nezaznamenal žádný slabší článek, ale pořád mi připadá, že rozdíl k lepšímu je v kolonkách scénář a režie. Přitom stačil jediný titulek „sedm let předtím“ a další skoky v čase už působily naprosto plynule a samozřejmě. Klobouk dolů! (02.02.2020)

Za mě rozhodně kvalitnější film (a i lepší adaptace) než verze s Winonou Ryder z devadesátých let. Greta Gerwig je osobitá filmařka, která se do filmu nebála vložit hodně vlastní invence. Určitě to prospělo jak emocionálním momentům (ztráta blízké osoby, boj s chudobou...), tak ženskému pojetí samotného příběhu. Jo Marchová je nezávislá a soběstačná dívka/žena, ale ještě v žádné verzi jsme ji neviděli tak silně zápasit s nejistotou a osamělostí, které jí to přináší. Její vztah s postavou Laurieho je i díky kamarádství Saorsi Ronan a Timothého Chalameta krásně přirozený (a logicky i uvěřitelně přátelství - tu romantiku jsem jim tolik nevěřila). Kde film získává velké plusové body, to je dějová linka s Amy Marchovou. Florence Pugh úžasně zvládla její polohu jak jako mladinké rozmazlené puberťačky, tak dospělé pragmatické ženy, která si nebojí jít za svým a neztrácí přitom ženskou citlivost. Její monolog o manželství směřovaný k Lauriemu je jedním z vrcholů filmu. 80 % (03.03.2020)

Verzia z roku 1994 ako aj knižná predloha sú mojimi srdcovkami, preto som mala veľké očakávania. Musím povedať, že som nebola sklamaná. Retrospektívny spôsob rozprávania príbehu mohol byť mätúci, takisto nemôžem povedať, žeby som sa stotožnila s netradičným koncom a hereckým obsadením role matky. No napriek tomu, to je pre mňa nádherný 5 hviezdičkový príbeh s výbornou atmosférou, posolstvom a skvelými hercami (Amy bola briliantná!) vďaka za takéto filmy (08.02.2020)