Kreutzerova sonáta

V súdobom filme, plnom primitívnych ľudových historiek o nevere a láske, pozoruhodný počin umelca spochybňujúceho jedno i druhé. Jedni tvrdia, že bez lásky v manželstve to nejde, pretože manželia sa začnú hádať o peniaze, druhí vedia, že s láskou to môže byť ešte omnoho, omnoho horšie... Rusi mali vždy radi tieto príbehy, s psychologickým podtextom či bez, ale hlavne vždy s tragickými koncami. Gustav Machatý za pomoci fantastického Speergerovho výkonu tu na nemý film neuveriteľne dobre vystihuje dvojznačné pocity, nečiernobiele charaktery, realizmus ľudských vzťahov i plynutie času, jemné nuansy správania sa ľudí, medzi ktorými je napätie, tie strnulé pohľady, neprirodzená reč, podráždenosť a snaha všetko napraviť hneď potom, ako niečo zámerne pokazíme ... a z toho vyplývajúci emocionálny dojem. Fantasticky ľahko a presvedčivo to speje k prepuknutiu vášní i tragickému finále. Počas scény koncertu som si zapol skutočnú Kreutzerovu sonátu, a nejako mi to dosť dlho tak zázračne vychádzalo, akoby ju Machatý pri strihu počúval, všetko zapadalo, zrazu tu bol nový umocnený rozmer. A na záver, keď mi náhle skončila sluchová ukážka a v obraze sa schyľovalo k tragédií, zostalo odrazu iba ticho, drásavé a kruté, umocnené na obrazovke expresionistickými tieňmi...a nešťastie, ktoré sa zrejme nedalo odvrátiť, hoci to pritom všetko vyzeralo tak ľahko a ideálne a láska bola zrejme skutočná. Zostali len slzy a nešťastie. A tie nádherné interiéry ! Krásne exteriéry ! Presný strih ! Famózna kamera ! Tešil som sa vtedy neuveriteľne na ďalšie Machatého filmy, netušiac, že tento zostane zrejme tým najlepším. (17.02.2012)

Doplňuji si filmové vzdělání, protože Machatého, jež byl ve své době světovým pojmem (a je jím ve světě prakticky dodnes), není možné ignorovat. Viděla jsem jeho Erotikon, který, a nemůžu se vyvarovat srovnání, byl prostě lepší než Kreutzerova sonáta. Ovšem nelituju času stráveného s tímto filmem. Machatý si vypůjčil Tolstého novelu a zasadil ji do modernějšího prostředí, vybral si ke spolupráci nepříliš známé herce a schopného kameramana Hellera, umně pracuje s motivem nevěry, erotickým dusnem i mizanscénou, rozpracovává filmový jazyk, je netypický a nekonvenční. A k tomu všemu posunul význam literární látky. (04.05.2013)

Můj požitek z filmu pokazil nejspíš nevhodný výstup bubeníka, jakožto živého doprovodu k filmu. Sonáta, psaná pro housle a klavír, by si podle mě zasloužila právě houslový či klavírní doprovod, nikoliv bubenické vystoupení. Každopádně ani film se mi nelíbil. Čekala jsem vypointovaný sakrastický příběh a místo toho jsem kukala na nekonečně dlouhé milsotné drama. (01.08.2011)

Machatého návrat do českého filmu po jeho prvním pobytu v Hollywoodu se vepsal do historie domácího němého filmu nebývalou intenzitou. Po filmech z roku 1919, ze kterých je dnes nejznámější Dáma s malou nožkou jakožto debut Anny Ondrákové, se nám autor představil poprvé jako dirigent vášnivých melodramat velkého stylu. Ostatně tento žánr se mu stal osudným stejně jako charakteristickým. Machatý se upsal svému motivu a častokráte sebou stáhl i své hlavní představitelky. Rakušanka Eva Byronová byla první z nich, po té přišla na řadu Slovinka Ita Rina, Češka Magda Maděrová a další Rakušanky Hedy Kiesler a Maria Ray. Mimořádná je také možnost shlédnout ve velké dramatické roli Jana W. Speergera, velikána českého filmu, nebo Máňu Ženíškovou, která v těch letech strmě stoupala na pomyslný vrchol vlastní kariéry. (21.02.2009)

První z Machatého zdrcujících vztahových dramat - vlastně mu na působivostí ubírá jen doba vzniku, první část se odehrává hlavně v celcích, pak konečně přichází Machatého důrwaz na detaily a herecké tváře, i když Byronová opravdu není Ita Rina, takže se hlubší ztotožnění nekoná. Zajímavé jsou i moderní výtvarné dekorace, které vytvářejí zajímavou atmosféru i pokus o napínavou paralelní montáž. (18.12.2009)