Prosím, nebudit!

„Voláme první astronautku (= hvězdoplavkyni) světa soudružku Helenu Novákovou.“ Podivné vesmírné plavidlo manévruje ve vakuu. Prudké zatáčky – žádný problém. 4:30 – levitující koule olepená vodou se točí nějak rychle. Naštěstí gravitace krotí odstředivou sílu! „Haló, dyť vy tam dole úplně ztrácíte barvu.“ – pak že ve vesmíru není dole a nahoře. Helenka cituje marxistické vědátory. Pepik také papouškuje: „Práce polidštila opici.“ Opice těžce pracovala a jednoho dnes se jí narodil zcela nový (živočišný?) druh – ČLOVĚK. 1:09:25 – vesmírná sekce č. 2. Tentokrát na Měsíci. Běhají tam nějak rychle. Elastické popruhy přišly do módy až později. Nejhezčí na filmu je ilustrovaná sekce na fotbale, kdy Helenka porazí Pepika 20:0. (27.12.2022)

Hm, takoví frajeři, co to tak perfektně umějí se ženskýma, se za celou lidskou historii vyskytli jen dva: Adamovič a můj kolega z práce. Adamovič pozval svou dívku na výstavu polovodičů a na fotbalový zápas, kolega zase dal své přítelkyni k vánocům žehlicí prkno. A ona se s ním nerozešla, jsou spolu doteď! (23.05.2014)

Tento padesát let starý film jsem sice až do dneška neviděla, ale vzhledem k tomu, že jsem o nic nepřišla, tak zřejmě už ani nikdy neuvidím. Herecky ani dějově mě nezaujal a hudebně spíš odradil. Příběh o tom, jak si hlavní hrdinka vyrazila v nepřítomnosti rodičů v sobotu odpoledne na výlet s muži, kteří se ji dvořili, aby závěrem zjistila, že v nouzi Pepa dobrej, je spíš taková dobová zajímavost. Jednoduchý děj ozvláštňují vložené barevné kulisové muzikálové fantazie a představy Jany Hlaváčové, která v tomto případě herecky nijak zvlášť neoslnila. Název filmu má něco do sebe, protože uprostřed jsem skutečně usnula a dodívala jsem se až ráno, tak příště prosím, nebudit! (24.02.2012)

Bohužel Janě Hlaváčové komediální poloha nikdy moc nešla. Za zmínku stojí Lubomír Lipský jako mistr květinář a Vladimír Brabec jako machr s fárem a slunečními brýlemi. Celému filmu nelze upřít svižnost, moderní hravou - až klipovou stavbu a z dnešního pohledu zajímavé relikvie. Například když Vladimír Brabec hledá buzolou auto - jediné v ulici. Tehdy vtip k popukání, dnes na parkovištích supermarketů skutečnost. (06.05.2006)

Filmová revue předznamenávající jen o málo mladší, zato o hodně zralejší filmové muzikály Ladislava Rychmana, z nichž připomene především Dámu na kolejích – a to nejen svou snovou linkou (která vlastně – v obou případech – ospravedlňuje barvitou výtvarnou či výtvarně divadelní stylizaci), ale i přinejmenším příbuzně nahlíženou ústřední hrdinkou. Protože je Helena mladší než Marie, žije pochopitelně jinak a vyrovnává se s jinými životními danostmi, přesto však mají tolik společného, že se až zdá, že pozdější hrdinka – řidička tramvaje – z květinářky vyrostla. Jako ona se v životní krizi utíká do snu, v němž svou hledanou alternativu spojuje s hrátkami s módou a muži. Jana Hlaváčová (zde) nevládne tak bohatou výrazovou škálou jako Jiřina Bohdalová v Dámě, variuje vlastně jen jednu polohu rozpustilé dívky, kterou mnohem živěji a odstíněněji zahrála již v Podskalského komedii Kam čert nemůže a především ve Vávrově skvělém Nočním hostu. V Machově filmovém varieté ji v jakémkoliv prohloubení brání její sebeobranný nástroj – sen: v kostýmech, které si obléká, i za maskami, které si nasazuje, je pořád táž. – A dlužno dodat: stále půvabná. To ovšem nelze říct ani o Lipském ani o Brabci, ba ani o Adamovičovi, jenž ve srovnání se svou starší rolí ve Valčíku pro milión téhož režiséra působí až amatérsky. (05.09.2023)