Joker

Čekal jsem temno, ale tak heavy depkárnu a krutost pomalu až level Martyrs, to ne ne... Velký palec především pro Phillipse, že si tohle dokázal prosadit až do finále jako bublající portrét losera a psychopata (neříkám, že netopýr v jeho rukou by mě nezajímal), přičemž nechá na diváku mít či nemít soucit, jak si hlavní postavu přebrat a vyložit. Phoenix ve své nejodpudivější roli byl předem jasný výherní číslo (a tady to se zapíše do dějin podobně jako Ledger), filmařina ukázková, povyk užívám. Budiž na to šupe co nejvíc nevědomých fandů Avengers (x) na randíčko do kina. ♪♫ (04.10.2019)

Ten, pocit, když sedneš do kina a film se dostane do tebe a dokonale tě obšťastní. Strhující svým příběhem, jedinečné svou atmosférou, dokonalé vybroušeným herectvím Joaquin Phoenixe (jeho držení těla, způsob běhu a naprosto nezapomenutelný taneček na schodech s namilimetry přesně postavenou kamerou ). Díky výše zmíněnému, můžu směle prohlásit "Právě jsem se vrátil z Gotham City " . Chce se mě mluvit o syrové nekompromisnosti, o likvidaci pozitivního náhledu na komiksové hrdiny, o hudbě, která umí vytvořit emoce aniž by potřebovala výrazný hlavní motiv, o sociálním podtextu filmu a o mistrovské propisnosti duševního stavu hlavního hrdiny, ale lepší bude tohle všechno vidět ještě jednou, dvakrát, třikrát..... . (28.09.2019)

Joker podle mě nepatří mezi filmy, z nichž člověk vychází s jasně uceleným názorem na to, co právě viděl. Phillips s Phoenixem opravdu vykročili mimo mainstream, otázkou ale je, nakolik tenhle odvážný směr ustáli. Jestli čekáte herecký a řemeslný triumf, u něhož milovníci Taxikáře a Krále komedie zamáčknou nostalgickou slzu, tak ho rozhodně dostanete. Jokerovy ambice jsou ale daleko větší a zahrnují velmi aktuální témata ve složitém podání, u něhož je diskutabilní, zda funguje nebo ne. Vlastně mám pocit, že Joker do dnešní doby „film je potřeba okamžitě zaškatulkovat a přiklonit se na jednu nebo druhou stranu“ vůbec nepasuje – a to zcela záměrně. Zatím tedy zvedám palec opatrně nahoru a ke spokojenosti nebo pohoršení se poctivě dopracuju v dalších dnech. (27.09.2019)

Skutečně není nutné, aby se DC jen tak vzdalo svého Black Labelu. Tahle varianta jejich storytellingu je jednoduše nejlepší. A pokud vám nevadí všechno zas a znovu stavět na té jediné scéně, ve které malý Bruce přijde o rodiče... není o čem. Joaquin Phoenix posledních 20 let nešlápl vedle. A jako takový pokračuje a kraluje. (20.10.2019)

Naposledy jsem se u Žolíka takhle otravoval, když jsem ho musel hrávat se svou devadesátiletou senilní babkou. No jen si to představte. Nepohodlná tvrdá židle v zatuchlé kuchyni s mdle blikající žárovkou v hnusně kýčovitém květinkovaném stínítku a každá hra, k níž zásadně servírovala kefír, trvala minimálně dvě úmorné hodiny. Vždycky, když lízla kartu, dvacet minut na ní upřeně čuměla, přičemž jí ještě tak pětkrát spadla, a jakmile jí docvaklo, že jí přišla karta do postupky, vytáhla zuby a začala se sáhodlouze hystericky chichotat. Ale tu senilitu předstírala tak dokonale, že jsem jí to žral i s navijákem a ani si nevšiml, že fixluje a mění si pod stolem ty spadlé karty ... Je to, jako by někdo uplácal původ Ironmana tak, že by ho 120 minut natáčel, jak se zaníceně přikousnutým jazykem v garáži letuje turbomotor. Chápu, že žánr přiblblých omalovánek pro dyslektiky je již kompletně vylízaný a točí se jen furtdokolové přiblblosti s jednou a tou samou mluvící bubuhlavou z vesmíru. Ovšem obrátit to, ve snaze být jiný, o 180 stupňů zády k nezletilým retardům a přirozením směrem k artovým hnědopichům nebo psychiatrickým nedoukům a snažit se udělat z pokleslého homixu sice přesnou a sofistikovanou, nicméně dokonale hemoroidohostilní a až prudivou dizertačku z progresu psychopatologického chování, přičemž skoro nepustit pacienta z laboratoře dělat bordel mezi lidi, to jeden může klidně skončit s pérem v hrtanu nějakého olupeného rozumbrady poté, co ho během ňoumovitě neohrabané felace kopne nějaký náctiletý potrat dělnických rodičů vztekle do prdele, a znuděný verbal qůli alespoň troše rozptýlení ještě přirazí celou tu povedenou trojku xobě. Když si zkomatizovaný divák po tom martýriu trochu rozhýbe strnulé půlky a kreativně se zamyslí, kolik psychopatických vyfikundací mohl Žolík během své cesty k totálnímu jebnutí v kuli navyvádět a jak to mohl být, namísto nudného vědeckého čumění do akvárka na vyšinutou laboratorní krysu, sofistikovaně zábavný film, nezbývá mu, než zoufale praštit hlavou do zdi a začít se afektovaně chechtat nad těmi dnešními prudce heterofobními a deviantně nudofilními dvaadevadesáti procenty. Jediným opravdovým zážitkem z této prudy je výkon Popelečního ptáka. To, co se mu odehrávalo v xichtě během přechodů mezi při- a nepříčetností z něj jednoznačně dělá jednoho z nejlepších herců současnosti a byl jednoduše mistrovský. Ale mistrovský byl i ve filmu Mistr a sebelépe zahrané psychotické etudy v nekrotizující úmornosti pro přechytřelé či stádově přibečující milovníky kakaa prostě komplexní bič z hoven neupletou. (03.10.2019)