Chvilky

Po počátečním ošívání se mě tenhle film pohltil přesně tak, jak chtěl a měl, veškerou svou nepříjemností, až fyzickou naléhavostí, kterou předvádí a nechává pocítit. Skvělý formát, který jednoznačně funguje, nemůže nefungovat. **** Divák má, musí mít, protože to zná z vlastního života či okolí, což samo je na tíživosti mechanicky přidávající vědomí, neodbytný pocit prožívané kumulace, zahlcení, dušení, stupňování tlaku, repetitivnosti - ač přitom reálně jde ve filmu jen o jednoduché řetězení stále nových situací, o sled neopakujících se etud, názorných příkladů, kdy s Anežkou prožijeme typické setkání s každým z lidí v jejím životě právě a pouze jedinkrát. (S babičkou ji vidíme dvakrát, ale podruhé jen proto, že setkání s dědečkem se bez babiččiny asistence neobejde.) **** Film nás repetitivnosti vlastně milosrdně ušetří - o to horší to je. Únava pochází z naší zkušenosti se stejným fenoménem, víme tak dobře, co Anežka prožívá, do čeho se nechává vtahovat a jak a proč ty nešťastné mechanismy fungují - a je to o to těžší, že ona je nezkušená, že se nebrání, ještě to chtě nechtě živí a v nás poučenějších se všechno kroutí, protože my už víme, známe abecedu duševní hygieny a zlaté pravidlo, že topícímu se nepomůžeme, budeme-li se topit s ním, necháme-li se od něj stahovat pod hladinu, nevzepřeme-li se i silou, abychom se mohli nadechnout. **** Životní situace jsou tu přesně odpozorované a minimalisticky odprezentované se vší svou tíživostí, malostí, zasmyčkovaností, absurditou nefunkčních argumentů, malicherných výčitek, míjení či zakrývání podstaty, omezeností rozhledu, zdánlivou bezvýchodností - a právě v té lapidární, lékárnické formě podání nejmenšího možného množství jedu, na němž lze sledovat jeho destruktivnost, se skrývá síla snímku - v tom, jak zkušeně pojednává o pastech pro nezkušené. **** Za těžiště celého odprezentovaného řetězu situací, který po vypnutí kamery, víme, bude prostě pokračovat dál, dál za obzor, dál, než Anežka i z už trochu vyvýšeného stanoviště právě vidí, dokud - a pokud - ho sama aktivně nepřetrhne, k čemuž bude potřebovat ještě větší rozhled, pochopit nápovědu a vystoupat ještě výš, nebo dokud se pod tím tlakem pasivně nezhroutí a nenechá semlít jako jiní - lze považovat scénu u nedůvěryhodné psychoterapeutky, kde ze sebe (pochopitelně) nedostane ani slovo, ale nutně si musí uvědomit dědičné dispozice v ženské linii a porovnat se na životní ose s maminkou i babičkou. **** Rukopisem i silou vyznění - v odstupu i v účasti zároveň - to připomíná nejlepší rané věci Kelly Reichardt (Old Joy, Wendy a Lucy). **** Jenovéfa Boková byla pro tuhle roli vybrána jako dokonalý fyziognomický typ, pokud to pro ni nebylo přímo napsáno. Což zároveň znamená, že zůstávám zvědavá, jestli pod dobrým režisérem bude schopná hrát suverénně i úplně odlišné typy postav, nebo zda se jí film pouze trefil do osobního charakteru (stejně jako pozdější Bláhovcův Karel, já a ty). *~ (18.05.2019)

Na jednej strane je nesmierne dôležité mať okolo seba rodinu, kde vás každý miluje, i keď svojim spôsobom, na tú druhú ale každý do vás vkladá nejaké očakávania, ktoré vy nemáte šancu stopercentne splniť. Riešenie? Neriešiť a žiť si vlastný život. Návod znie jednoducho, riadiť sa ním je ale podstatne ťažšie. A možno najviac nakoniec pomôže výhľad na prírodnú scenériu z plošiny. Vypnutie mozgu síce na prvý pohľad nepôsobí ako návod na vyriešenie vašich existenciálnych mindrákov, ale možno tak nájdete viac odpovedí ako u cvokárky a je to aj lacnejšie. (08.11.2020)

Přestože se všechny postavy ve filmu k sobě navzájem chovaly jak k debilovi a některý rozhovory mě jako normálního člověka už fakt sraly, film se mi kupodivu líbil. Nevím jak těžká role to byla pro Jenovéfu, protože neměla co hrát, ale jen sekat krátké odpovědi. Ale jestli se v příběhu někdo najde, film si docela užije. Já můžu alespoň udělit povzbudivé čtyři pecky pro režisérku z mého města. (27.04.2019)

Takových zpestření bych si v české kinematografii přála víc. Civilní, smutně vtipný film, který stojí na dialozích a osobnosti hlavní hrdinky. Jenovéfa mi byla sympatická vždycky. Baví mě, jak je svá, jak skvěle z jejích úst zní ironie a taky jak je "normální". Jo, malinko mi chybí zakončení, ale na druhou stranu si cením toho, že nám jednou někdo neradí, jak máme žít. 3,5* (01.09.2021)

Nečekal bych, že od scenáristky děsivého Andílka na nervy se dočkáme něčeho takového. Jenže Parkanová ve své režijní prvotině předkládá velmi civilní a přitom psychologicky smysluplný portrét mladé dívky. Obsazení Bokové se vzhledem k její společenské angažovanosti a roli jedné ze zástupkyň generace mileniálů jeví jako výborný tah. Vizuálně jsou Chvilky dost obyčejné, na tom by chtělo v další tvorbě zapracovat, ale výpověď o vnitřním rozpoložení jedné dívky, jež je odmala udusávána svým okolím, je velmi věrohodná a leckdo se v ní pozná. Až vám budou rodiče zase říkat, že vědí, co je pro vás nejlepší, vzpomenete si. Velmi sypatický debut. (01.07.2018)