Králiček Jojo

Waititiho humor mě neskutečně sedí. Umím si představit že by ten člověk natočil ryzí komedii. Jenže on má ambice, kromě bavení lidí, take něco sdělovat. Takže si vzal na paškál 2. světovou válku a vysmívá se fašismu stylem, až se člověk musí štípnout do tváře, zda-li je to v dnešní hyperkorektní době ještě vůbec možné, si z něčeho vážného utahovat. Plátno zaplnil skvělými herci, nad kterými ještě o fous ční parádní Sam Rockwell. Nejlepší hlášku utrousí na táboře Hitlerjungen, kdy se náš mladý hrdina zraní výbuchem granátu. "Don't do that." 80% (25.02.2020)

Po defloraci trhu genitálními krvesaji vyslyšel satanžel Trapka Mamtiki volání mamonu, spláchl svůj talent i poměrně vytříbený sysel pro tumor do hajzlu a zaprodal se kýčovitému masovému komerčnímu pičismu, košer dojení tupých mastodontních hospodyněk a korektnímu rozhihňávání přihřátých slaboduchých smíšků. Čili začal pásově produkovat rádoby sofistikované audiovizuální pamrdy, které filmově teoretická věda jednoznačně definuje jako „Trapnou infantilní kokotinu s homosexuálním přesahem.“. A tak tu teď máme rozjařeného juvenilního HJ fanatika s kuním xichtem, groteskní nacisty a klauní gestapo včele s až peklotyčně trapně čurákujícím Hitlerem na straně jedné, a na té druhé seriózně zádumčivé kůl židy se sem tam nějakým tím vážně visícím oběšencem, abychom přes tu jakože óóóóóóbrovskou legraci nezapomínali pietně ohlodávat holou kost, propagandisticky ignorujíc jiné genocidy a zbylých zcela zanedbatelných 35 miliónů nežidích civilních obětí 2SV. No tutové téma, u kterého téměř každý majitel holyúdského studia okamžitě udělá stojku, ať je to sebevětší pičovina. To celé pomleté do až otravně nudné žlutohnědé řídké hmoty laskavé k lopatám, s naprosto žinantními humory pro nedonošence a vykalkulovaným kýčovitým brnkáním na patos hovnožravým kvocientním invalidům. (11.01.2020)

Králíček, co rozsévá bobky absurdnosti. Ano, v jistém ohledu tenhle počin na mě působil absurdně. To nemusí být nutně zápor, ovšem stejně tak tenhle ráz filmu dodal značnou vypravěčskou nevyrovnanost. Nicméně hlavní přednost filmu vidím v jeho invenčním uchopení, čímž se většina tvůrců ve válečném žánru příliš nezaobírá. A to tenhle snímek odštěpuje od zbytku spřízněných počinů. Taika Waititi zaštítil svůj režijní výtvor scénářem, neopomenul pro sebe napsat roli imaginárního Hitlera v komediálním rozměru, jenž se přátelí s desetiletým hlavním hrdinou zvaným Jojo, kterého zaslepila nacistická ideologie. A komediální výstupy Taika Waititiho v roli Hitlera (namaskovaný byl nepovedeně) kazí co se dá a naprosto ničí vypravěčský rytmus. A přitom nápad na satiru totalitních režimů je trefný, sice nijak extra objevný, v konečném kontextu je to ale celkem funkční. Jistě, za cenu obětí. Za oběť padla napínavost příběhu. Když totiž je v domě ukrývána židovská dívka, tak to svádí k nejedné pekelně napínavé situaci, kdy se čelí jejímu prozrazení gestapu, které skutečně dorazí na místo udání. V celém filmu je vlastně taková vyhrocená scéna jen jedna, což je škoda. Větší prostor dostaly vzájemné poznávací dialogy mezi Jojem a židovkou Elsou, které ne vždy zabavily. A někde mezi nimi kmitá hvězdná Scarlett Johansson a hrozba špagátu (viz film). Hlavními protagonisty příběhu, dojemného i nevšedního, jsou však především dětští hrdinové, kteří dovedně zprostředkovali krutost i dojemnost války, vměstnanou do dialogu. Roman Griffin Davis a Thomasin McKenzie jsou rozhodně originální a zapamatovatelní představitelé a jejich rozhovory v podkroví filmu jednu dobu dost vládnou. Akční složka představuje jen nepatrný zlomek v téměř dvouhodinovém filmu. A je znát, že úmysl s ní šetřit, byl celkem promyšlený, neb vynikne následná drastičnost a dramatičnost vyprávění. Dojde na zúčtování s imaginárním Hitlerem, na vyprofilování zla s lidskou tváří (scény se Samem Rockwellem) a dokonce nechybí ani propašovaná komika od Rebel Wilson. A v tvůrčím štábu nalezneme výraznou českou stopu. A i inspirace českým filmem Musíme si pomáhat je nepřehlédnutelná. Snímek má své slabiny, určitě vázne hlavně dynamika a napětí, načež to působí poněkud roztahaným dojmem. Waititi a spol. si nalezl optimálně nevšední studii ideologických útvarů a předložil svůj svérázný pohled na ně. S kvalitním osazenstvem dosáhl potřebných satirických kvalit. 7/10 (19.04.2020)

Možno som mal veľké očakávania po skvelom filme Er ist wieder da (2015). Áno, niektoré scény sú proste bláznivé, pre divákov bez štipky nadhľadu to určite bude príliš veľké sústo. Či už je tu Hitler prezentovaný akokoľvek, je len predstavou a imaginárnym priateľom zmäteného dieťaťa, ktoré si ani nevie zaviazať šnúrky na topánkach, má len jedného kamaráta a zúfalo túži po otcovskej postave vo svojom živote. Vo finále sa Hitler vyskytuje v snímke aj menej, než by ste čakali. Aj Hitler je tu však vyobrazený ľudsky, rovnako ako celá snímka. Problémom je však aj to, že sa tu neodohrá nič prevratné, na čo by ste si spomenuli aj po roku. Film ubehne a než si to stačíte uvedomiť, nespomeniete si z neho na jedinú scénku. (30.11.2020)

„Nesmí to vědět. Pokud to ví on, tak to vědí i oni.“ - „Mohla bys mu to vysvětlit.“ - „Neznáš ho. Je fanatik. Tři týdny se vzpamatovával z toho, že jeho dědeček nebyl blonďák.“ Od Waititiho mám nakoukáno dostatek na to, abych už trochu tušil, co čekat. V Králíčkovi se ale zas posunul. Předně, film určitě není pro každého. Na někoho tohle mixování vážných, mrazivých scén s těmi černohumornými, absurdními a odlehčenými fungovat nebude. Někdo nepřijme ani tu nadsázku linoucí se celým filmem. Jenže Králíček je podstatně sofistikovanější, než jak možná navenek vypadá, pod tím vším dělání si srandy je celkem jasné poselství. Waititiho efektní, rošťácký styl nicméně fungoval parádně, podobně jako herecká kreace (tedy nejen jeho, Davis, Mckenzie, Merchant, Johansson, Rockwell …ti všichni byli výborní). Směrem ke konci se hodně zvážňuje, nahrazení němčiny angličtinou si též vybere svou daň, přesto těch slabších 5* u mě Králíček má. „Řek sem, abys namalovala, kde žijí Židi. Tohle je jen hloupej obrázek mý hlavy.“ - „Jo, a tam taky bydlíme.“ (08.03.2020)