Králiček Jojo

To čo malo byť? Nech mi nikto nehovorí, že nemám zmysel pre humor, alebo že som neporozumel tomu, čo tým chcel autor povedať. Tu totiž nie je o čom. Nevkusné, trápne a plné gýču a lepkavého konzumu. To celé skrížené so zúfalým pokusom o stvárnenie nezmyselnosti vojny, holokaustu a ďalších holywúdsky extrémne dobre cuckavých tém, nad ktorými musia všetci producenti zamľaskať ako prasa po pive. A to všetko sa snažilo o akúsi paródiu či humor, ktorý vyznieval dosť čudne, ba priam až odpudivo. Na hranici odpadu. 30/100 (23.04.2020)

Nejsem příznivec Waititiho humoru a až do poslední chvíle jsem se Králíčka Joja bál. Sice jsem měl od začátku velikou radost, že uvidím Scarlett a Sama Rockwella (a ano, jsou velice fajn), ale obavy přetrvávaly. Srdcem filmu je ale úplně jiná dvojice a to pochopitelně dvojice dětí (McKenzie, Davis), jejichž vzájemnou interakci jsem si velice užíval a spolu s dokonalým, emotivním koncem jsou pro mě hlavní důvody, proč jsem nakonec napálil pětikvalt. A kdyby mě konec opravdu tak citově nepoložil, tak o tom přemýšlím ještě teď, protože mi film jako takový kazí totálně zbytečný imbecilní Hitler Taiky Waititiho. Rozumím tomu, že tento slovutný tvůrce chtěl poukázat na zvrácenost ideologie nacismu (taktéž postava Stephena Merchanta), a také je to velký pouták do trailerů a na plakáty. A ač je ve filmu poměrně málo, mnohem více bych ocenil pouze klasičtější, leč dojímavý a v jistém duchu nepříjemně autentický příběh z války...9/10 (09.02.2020)

Po defloraci trhu genitálními krvesaji vyslyšel satanžel Trapka Mamtiki volání mamonu, spláchl svůj talent i poměrně vytříbený sysel pro tumor do hajzlu a zaprodal se kýčovitému masovému komerčnímu pičismu, košer dojení tupých mastodontních hospodyněk a korektnímu rozhihňávání přihřátých slaboduchých smíšků. Čili začal pásově produkovat rádoby sofistikované audiovizuální pamrdy, které filmově teoretická věda jednoznačně definuje jako „Trapnou infantilní kokotinu s homosexuálním přesahem.“. A tak tu teď máme rozjařeného juvenilního HJ fanatika s kuním xichtem, groteskní nacisty a klauní gestapo včele s až peklotyčně trapně čurákujícím Hitlerem na straně jedné, a na té druhé seriózně zádumčivé kůl židy se sem tam nějakým tím vážně visícím oběšencem, abychom přes tu jakože óóóóóóbrovskou legraci nezapomínali pietně ohlodávat holou kost, propagandisticky ignorujíc jiné genocidy a zbylých zcela zanedbatelných 35 miliónů nežidích civilních obětí 2SV. No tutové téma, u kterého téměř každý majitel holyúdského studia okamžitě udělá stojku, ať je to sebevětší pičovina. To celé pomleté do až otravně nudné žlutohnědé řídké hmoty laskavé k lopatám, s naprosto žinantními humory pro nedonošence a vykalkulovaným kýčovitým brnkáním na patos hovnožravým kvocientním invalidům. (11.01.2020)

Filmy Taiky Waititiho rozhodně netrpí přemyšleností, což nemyslím ve zlém. Prostě to všechno na člověka háže a co se chytne, to se chytne - a protože to je vtipný a inteligentní tvůrce, tak se vždycky najde dost toho, co se opravdu chytne. Paradoxně právě díky tomu, co se nechytne, působí pak jeho věci tím bezprostředněji a opravdověji - jejich chyby a ne stoprocentní trefy do černého z nich dělají dýchající organismy. Jenže v případě Jojo Rabbita se Waititi pustil na extrémně tenký led, satira tohohle druhu může skončit nejen trapně, ale rovnou neeticky, nezodpovědně a možná i žalovatelně, což si všichni v týmu až moc uvědomují. Je jasné, že nad tímhle scénářem si lámaly hlavu nejspíš desítky lidí pověřených studiem, aby nehrozila žádná nezvládnutelná kontroverze - a to je první krok směřující proti Waititiho silným stránkám. Ten film si na sebe dává moc velký pozor a opakovaně se ujišťuje, aby nemohl být vykládán nevhodně - a na to Waititiho hyperaktivní duch není připravený. Takže tu je sice řada velmi vtipných gagů, bravurní vedení herců (vyzdvihnout se určitě musí perfektní Roman Griffin Davis, ten kluk je obrovský talent) a několik silných okamžiků, ona energie mířící k emocionální katarzi, jakou nabízel Hon na pačlověky, tu ale nedosahuje plné míry. Že poselství je jednoduché, by nevadilo, kdyby bylo emocionálně silné - což bohužel není. Předně proto, že k ničemu jinému film směřovat nemůže ani nesmí. Nedivím se, že pak na někoho bude působit zbytečně - jako že říká něco zcela očividného. A taky mechanicky, epizodicky a tonálně nevyrovnaně - protože takový je, protože každá jedna scéna byla opakovaně ošetřována a pilována, aby se nevymkla, až celek ztratil jasnou linku a vyrovnanost. Výsledek je pro mě pořád dost dobrý i v rámci těchto limitací. Dalo by se to pak ještě posunout na další rovinu a ptát se, proč toto téma vůbec zpracovávat prostřednictvím humoru, když pointa na něm nijak nezávisí a všechny dějové oblouky a smysl jsou zcela vážné. Humor je do tohohle filmu vložený, aniž by k něčemu dalšímu sloužil - dá se asi bavit o nějaké absurditě, ale ta by nakonec byla i v dramatu. Tady jsem ale ochotný přistoupit na vysvětlení, že tu je humor, protože Waititi je komik a chce ho tu mít. Jojo Rabbit je další film v řadě, ke kterému píšu komentář, který vyznívá poměrně negativně i přes vysoké hodnocení - poslední dobou se holt pro mě vyrojilo víc filmů, u kterých se potvrzuje, že aby byl film hodně dobrý, nemusí být dokonalý. Jojo je silný ve svých okamžicích a ztrácí jako celek. Ale i to se dá. 70 % (30.12.2019)

Když jsem viděl ty řady hvězd jak na americké vlajce, docela jsem byl zvědav jaký film bude. V kině mi totiž na toto pustili před jiným filmem upoutávku a jediné co jsem si u ní uvědomil bylo, že to bude asi divné. A bylo. Kiwi Waititi dle mého názoru natočil komedii o období, kterému jednak nerozumněl, které nezažil a navíc bylo na míle vzdálené jeho rodišti. Z toho celého vzniklo jakési nepochopení závažnosti látky se kterou se rozhodl pracovat. Už jsem to psal jinde. Nevadí mi černý humor, nevadí mi absurdní komedie dokonce ani z války dělající si legraci z vážných témat. Tady to ale místy zavánělo jakousi až neúctou cizince v prostředí které nezná (oběšení lidé na náměstí atd..). Asi jako kdybych uprostřed maorské původní vesnice lpící na zvycích a tradicích se rozhodl postavit vedle chýše šamana výrobnu kynutých knedlíků. Buď to měl celé točit jako takovou nějakou šílenou a absurdní komedii z druhé světové, nebo měl film točit jako drama. Vyvážit totiž obě polohy do rovnováhy a šoupnout to do jednoho filmu, to chce kumšt a ten tu evidentně chyběl. Celkově si kladu otázku komu byl film vlastně určen. Řadu věcí dnešní divák (chápej teenager připojený celý on-line na sociální sítě a youtube) prostě nezná, protože se o to nezajímá. Stěží ví kdo byl Hitler. Řadu narážek a ,,vtipů'' na Židy těžko mohl pobrat. Ten kdo o tom něco ví nebo jeho rodinu dokonce postihl holocaust (mezi ty se řadím já) , ten i přes hlavní zápletku filmu musel leckdy asi jen velmi ztěžka polknout pár hodně hořkých ,,komediálních'' scén a narážek na Židy... Ve filmu je pak i spousta chyb v reáliích a to dokonce i v období kdy se odehrává. Hitler např. vypráví Jojovi o atentátu a Stauffenbergovi (tedy o 20.7.1944) aby pak matka Jojovi vyprávěla, že spojenci jsou již v Itálii (tedy léto 1943 rok před atentátem v bunkru ) atd... Do toho ta typická british english Davise mixlá americkou Johanssonové a novozélandskou šišlavštinou jako že dojč z úst Waititiho...a to všechno z úst Němců v německých uniformách... Sem tam se povedl nějaký vtip (mně pobavilo to multi zdravení Heil Hitler a němečtí ovčáci), ale tím to haslo. Od ztřeštěného nevtipného začátku (a momentu kdy jsem prstem kroužil na tlačítku OFF) film v závěru sklouzne do vyloženě dramatického až slzičkového konce ...A to závěrečné procitnutí hrdiny... eh. Tohle mi prostě nesedlo. Potěšilo však to, že byl celý točen u nás, což bylo zřejmé skoro neustále. Dávám tedy za dva protifašistické letáky. * * (08.02.2020)