Mulholland Drive

"EXTERIÉR, NOČNÍ HOLLYWOOD HILLS, LOS ANGELES. Tma. Vzdálené zvuky silniční dopravy z dálnice. Potom bližší zvuk auta - jeho přední světla osvítí oleandrový keř a údy eukalyptového stromu. Potom se přední světla stočí - a jasně ozáří značku s názvem ulice. Na značce je napsáno "Mulholland Drive". Auto za značkou odbočí a slova na značce opět upadnou do temnoty." - tak toto je český překlad prvních řádek scénáře pro původně plánovaný seriál Davida Lynche Mulholland drive. Já nebudu předstírat kdovíjak jsem tomuto filmu porozuměl, a proto můj komentář nenabídne žádná vysvětlení, ba ani prostá fakta, jen jediný úhel pohledu. Na spoustu svých otázek jsem zatím odpovědi nedostal, ale nepochybuji že tam jsou. Zápletka dalece překračuje rozsah "obyčejného" filmu a už z principu ji není možné jakkoliv zanalyzovat. Mulholland drive vnímám jako pravou podstatu filmového umění, kde je surrealistická vize posunuta nad realistické vyprávění. Nevím jak tomu skutečně je, ale pokusím se tedy tento film promítnout jako surrealistický film, v němž jsou postavy zachyceny cyklem obrazů a výjevů a mohou pouze vzdorovat událostem a kde není jen jediná správná interpretace. Nebo možná lze Mulholland drive vidět jako obraz. Uvnitř rámu vede klikatá cesta Los Angelské ulice Mulholland drive a vně rámu je, no nerad bych to nazýval smrtí, řekněme stav mimo život. Vstoupit do obrazu, to znamená započít svou životní cestu. Každý své Mulholland drive projdeme jinak a jinudy, ale každý jednou skončíme na konci. A po překročení rámu nastává to co nazýváme smrt. Vždyť čemu jinému mohu přirovnávat film. Film je unikátní druh umění, snoubící v sobě všechny jeho ostatní způsoby jako je divadlo, hudba nebo literatura a z estetické stránky i výtvarné umění. Jde tu tedy o jejich správnou souhru a správný poměr všech prvků aby bylo dosaženo žádaného výsledku. A právě na to je David Lynch expert. Jeho Mulholland drive je uměleckým dílem složeným z kamerových kreací, hry světla a podmanivého hudebního doprovodu za než vzdávám hold Angelu Badalamentimu. David Lynch, jeden z největších mistrů oboru, stvořil tento film jako náhled do snů. Težko povědět, které z oněch postav tyto sny náleží. Jejich příběhy spolu zdánlivě nesouvisejí. Jak se prolínají? Co znamená ten prázdně utnutý konec? Kam se poděla veškerá kontinuita? Sny jsou na tom ovšem nejinak. Kontinuitu snových vizí nelze ovládat vůlí a i přes nutkavou potřebu se jí ani v Mulholland drive nedočkáte. Paradoxně i přesto film funguje jako celek a funguje bezchybně jak ozubená kolečka v budíku. I tak se ale vyznačuje několika pro mě zvlášť silnými momenty. Identita různých postav se ve filmu prolíná a zaměňuje. Proto k jejich určení budu používat jména herců. Zaujala mě scéna kdy vyděšený muž vypráví v baru svému kolegovi prostý leč děsivý sen, který se mu zdál. O odporně vyhlížejícím muži vzadu za restaurací. Během jeho vyprávění kamera propátrává zadní exteriéry, ale nebezpečí se nezdá reálné. Jeho kolega se jej rozhodne uklidnit nejlepší možnou metodou, propátrat společně ta místa a ujistit se tak, že to byla jen jeden z mnoha nočních můr. Velmi dobře pamatuji i na scénu kdy je mladý režisér Justin Theroux, sžíraný mnoha pochybami o sobě a své práci, "pozván" na odlehlý ranč na setkání s mužem, který si říká prostě kovboj. Co asi znamenal muž přesvědčující Justina Therouxe aby do role v jeho filmu obsadil jinou herečku než chce on? Co symbolizují jeho šaty, celé to prostředí a pomalu pohasínající žárovka? Že by mladý režisér představoval samotného Lynche, vystaveného špinavosti jeho práce? Že by ranč symbolizoval "masově" orientovanou produkci Hollywoodu a žárovka jeho skomírající morálku? Težko říct. Pak je tu ovšem ještě scéna z klubu Silencio, kde Naomi Watts a Laura Harring pátraly po střípcích Lauřiny ztracené paměti. Mimochodem, také se vám zdá, že ve vztahu těchto dvou žen, se David Lynch inspiroval Personou Ingmara Bergmana? Vzpomínám na démonického uvaděče klubu Silencio, který s ďábelkým úsměvem představuje faleš celého podniku slovy "no aj banda". I na plačící zpěvačku, kterou uvede, pějící píseň o milovaném muži, jež ji opustil. Težko uvěřit, že co zpívala byl jen výmysl a faleš. Co je cítit ve vzduchu v klubu Silencio? Co se skutečně děje v něm a kolem něj? Mulholland drive je film, vyvolávající u mě samé otázky. Je ale také mistrovským uměleckým dílem, přesahujícím rám pouhého obrazu. (28.07.2005) (menej) (viac)

Na přelomu tisíciteletí vznikla v USA celá řada filmových děl, která si sebou nesla ozvláštnění ve formě „nespolehlivého vypravěče“. Záměrně neuvádím v Hollywoodu, protože některá z nich byla natočena jako nízkorozpočtová mimo studia. Filmy jako Vanilkové nebe, Klub rváčů, Memento, Donnie Darko, Šestý smysl nebo Lost Highway důsledně pracovaly s filmovou formou, která byla přímo ovlivněna buď rozštěpem osobnosti hlavního hrdiny, nebo snovou realitou. V obou případech byl divák nucen celkově přehodnotit svá předchozí stanoviska a finálně zkonstruovaná fabule byla od syžetu značně odlišná. Poslední jmenovaný snímek Lost Highway pochází z dílny amerického filmového režiséra, scénaristy a producenta Davida Lynche. O čtyři roky později Lynch natáčí Mulholland Drive, který byl přepracován do filmové formy z původně plánovaného několikadílného seriálového projektu. Když si odmyslíme Příběh Alvina Straighta, jenž se z celkového pohledu na Lynchovu filmografii jeví jako velmi experimentální, protože staví na odiv svou konvenčnost, která je ale pouze povrchní, tak již od Modrého sametu vystupují v režisérových filmech ženy, ne jako hrdinky, nýbrž jako téměř typické femme fatale. Jinými slovy vzbuzují v mužích-hrdinech zhoubnou až smrtelně nebezpečnou touhu, touhu ovládat. Jde víceméně o formu tyranického patriarchátu, kdy muž chce ženu vlastnit. Touto problematikou se zabývají teoretičky feministické teorie v čele s Laurou Mulvey, přesněji řečeno zkoumají mocenská uspořádání a psychoanalytické mechanismy, které podporují patriarchální společnost. Lauru Mulvey konkrétně zajímalo, jakým způsobem ženy-divačky filmy sledují (dvojí způsob čtení) – narcistní (ženská postava) nebo transvestitní (hrdina mužský aktivní) identifikace. Mulholland Drive představuje v Lynchově filmografii na jednu stranu pokračující trend filmů, které je obtížné jednoznačně interpretovat a vybízí k dvojímu, v některých případech až k trojímu čtení, na stranu druhou je to ale první film, v němž jsou oběma hlavními hrdiny ženy. Na první pohled odlišný koncept, při bližsím pohledu je nicméně vcelku jasné, že dvě hlavní ženské hrdinky styl filmů o femme fatale nenarušují. Podobnost můžeme nalézt s Lost Highway, se kterým je Mulholland Drive často spojován. Někteří jej dokonce považují za druhou verzi téhož. Jistou odlišnost nalezneme ve filmové formě, kdy Mulholland Drive na první pohled vybízí diváka k vícenásobnmu interpretování jednotlivých významů. Zjevná neschopnost jednoznačného výkladu fabule je nasnadě. Vyprávění má podobně zvrácený charakter jako v Lost Highway, kdy vnitřně rozpolcené nálady přebírá po ženách-hrdinkách i divák. Mladá herečka Betty přijíždí do Los Angeles splnit si svůj americký sen. Po příjezdu nalezne v bytě své tety neznámou tmavovlasou ženu, která po prodělané autonehodě trpí dočasnou amnézií. Žena přijme jméno Rita (typicky noirová femme fatale; žena se narcistně identifikuje s postavou jako podívanou) a s Betty (náhrada mužské aktivní postavy; částečně transvestitní identifikace, Betty ale zjevně nemá tyranské a majetnické sklony) pátrají po své skutečné totožnosti. Mezitím se také odehrává část o režisérovi Adamovi, kterému je do natáčeného filmu vnucena blondýna Camilla. Rita mezitím přemýšli o vlastní identitě (Camilla či Diane). Po vypátrání skutečné Diane, jíž naleznou s prostřelenou hlavou, se vše ještě více komplikuje. Po tomto silném zážitku v sobě najdou hrdinky zalíbení a prožijí spolu noc (nutné žánrové vyústění pouze přeměněné na lesbický akt/vztah představuje pro muže uspokojení skopofilních pudů). Určitý předěl znamená ve filmu nález modré krabičky, po jejímž otevření modrým kličkem do sebe krabička celý (fikční) svět jako by vcucává a herecké protagonistky si „vymění“ role (problematika identifikace s ženskou hrdinkou). Původní Betty je nyní Diane a Rita se stává vycházející hereckou hvězdou Camillou. Čtení syžetu má vícero možností, z nichž ani jedna není jednoznačně dána. Např. první „snová“ část je pouhopouhou vzpomínkou depresí zmítanou Dianou nebo naopak je druhá část „snová“ vzpomínka „Rity“. Z mého pohledu nejpřijatelnější interpretací je možnost, že spolu ani jedna část nesouvisí, především v tom, že dvě herečky ztělesňovaly čtyři role a jsou si toho vědomy. Tímto výkladem by Lynch prezentoval Mulholland Drive – kdy (mužský) divák není vševědoucí, což pro něj představuje ztrátu a následnou absenci falu jako symbolu moci - jako otevřenou sebereflexi filmového média a Hollywoodu samotného, kde nic není, jak bývalo a explicitními sexuálními scénami dával najevo, že je to především pornografický průmysl, který má v dnešní době formu svrchovaného absolutismu a vévodí výdělkům napříč celým světem i z důvodu, že „jeho jazyk je univerzální a každý mu rozumí.“ (30.10.2007) (menej) (viac)