Mulholland Drive

Nejlepší Lynch? To nevím, ale možné to je. Typický Lynch? Až do morku filmu. A jedna z nejpůsobivějších filmových atmosfér? To každopádně. Právě ta atmosféra mi chyběla v Lost Highway. Byla tam sice nějaká, ale ne jako v tomhle filmu. To je prostě něco, co musíte zažít. A ani Vám nebude vadit, že to (ostatně jako vždy u Lynche) nepochopíte. Mně to tedy nevadilo. Plný počet je zde na místě a Naomi mě přesvědčila, že je jedna z nejtalentovanějších mladých hereček současnosti. A co na závěr? Snad jen: "Silencio..." (13.09.2008)

Mulholland Drive je jako lucidní sen. Vypadá skoro jako realita, ale sem tam se objeví něco, co vám připomene, že se to neděje, že nejste úplně při smyslech, a že nemáte moc nad tím, co se kolem vás děje. Ať už jsou to podivné hlášky, bizarní postavy, nečekané události či černé kafe. Lucidní sny jsou často nepříjemné. Snažíte se z nich vzbudit, protože víte, že to je jen sen. Ale ono to nejde. Tak se snažíte ten sen pochopit, dát mu nějaký smysl. Po Mulhollandu budete určitě nějakou chvilku tápat. Budete ten smysl hledat. Za chvilku si uvědomíte, že už tomu přicházíte na kloub. Že zápletka je hmatatelná a že to nakonec přece jen dá smysl. Najdete tu nit, a budete se jí spokojeně držet. Budete sami sebe poplácávat po zádech za to, jak jste dobří. Ten prapodivný sen přece dává smysl, a vy jste ten smysl odhalili. Tak už si jen spokojeně žmouláte s nití v ruce a čekáte, kdy dojdete na konec. To se ale nestane, protože dříve či později se ta nit prostě přetrnhe. Ve snu je to ta chvíle, kdy stojíte nazí před tabulí nebo naprosto oblečení v sauně. Z těch snů se ale vždycky probudíte. Jen Mulholland Drive můžete s těmi naprosto stejnými a rozporuplnými pocity sledovat dokola a dokola. (13.05.2007)

Filosoficky postulát skepticismu a skeptického přístupu k možnostem lidského poznání rozvíjí americký, v pravém smyslu tohoto slova ,,kultovní", režisér David Lynch. Jako to u vícevrstevnatého a významově nejednoznačného uměleckého díla bývá, různí se jistě i jeho možné interpretace, základní úhel pohledu však zůstává - Co je realita? Jsme schopni ji vůbec vnímat a poznat? Nezkreslují naše vjemy objektivní pravdu do té míry, že vlastně poznáváme jen iluze, projektujeme do výsledného počitku své zkušenosti a vnímáme věci a jevy tak, jaké ve skutečnosti nejsou? Tenhle přístup v gnoseologii (teorii poznání) v dějinách filosofie nalézáme již u Platóna a jeho Mýtu o jeskyni či u antických sofistů a přes pozitivismus (David Hume atd.) se dostal až k současným postmoderním náhledům na poznání - a David Lynch je jedním z jeho možných úhlů pohledů. Prostá fabule příběhu o dívce, jež ztratila paměť, a snaží se odkrýt roušku zastírající to, co před nedávnem prožila (příznačná Lynchovská expozice) nás uvádí do zdánlivě harmonického světa běžných západních krimithrillerů. Pozorný divák tu však již nalézá i typicky Lynchovské atributy - jistý obnos peněz (částku 25 000 dolarů), dům číslo 17 a jakýsi záhadný modrý klíč (Lynch rád používá symboliku barev a čísel). To už je nezvratné znamení v přístupu k zobrazování reality (symbolicky západního světa a jeho médií - film si bere na paškál tak trochu i Hollywood a jeho poměry), proč vlastně všemu, co vidíme na filmovém plátně či televizní obrazovce tak rádi a slepě věříme. Náhle se totiž prudce změní všechny výchozí (jednoznačně interpretované) premisy - dojde ke změně identit několika postav, realita pozvolna ustupuje iracionalitě (téměř surrealistické pasáže jakoby z Městečka Twin Peaks), dochází ke zlomu chronologie zápletky, tříští se tradičně akceptovaná kontinuita děje a dějových rovin, divák se ztrácí v bludišti filmového času a prostoru. Lynch nám implicitně dokazuje, že poznat skutečnou realitu a pravdu je nemožné, i když se stále zdá, že indicie a nápovědy dávané nám tímhle snímkem nás k nějakému poznání nutně musí dovést... Chyba lávky, jsme zajatci vlastního vnímání a skutečnou podstatu tohoto světa (jakož i filmu Mulholland Drive) nikdy nepoznáme. Uvidíme jenom pár obrazů, pár odlesků na stěně, pár siluet bytostí, naznačujících, že skutečná pravda je někde mimo dosah našich smyslů. Jsme na tom stejně jako zajatci spoutaní v šeru Platónovy jeskyně... Ztracená dálnice ale v tomhle směru šla mnohem dál a byla (dle mého názoru) kvalitativně lepší... (24.09.2007)

Tak nevim, jestli je chyba ve mně a nebo ve filmu, ale já se po několika minutách naprosto přestal orientovat v ději i v postavách a zbytek filmu jsem jenom netrpělivě čekal na nějaký vysvětlení, který ovšem nepřišlo. Když už jsem měl chvílema pocit, že to snad začínám aspoň trochu chápat, tak se to v zápětí zase zamotalo a stejně jsem nepochopil vůbec nic. Navíc jsem se u toho strašně nudil a v podstatě celou dobu jsem měl chuť to vypnout a jít radši spát (což jsem měl taky udělat). Neudělal jsem to a naprosto tak promrhal skoro 2,5 hod života. Láká mě odpad, ale tu 1 hvězdičku si to zaslouží za pár povedenejch scén. Ale jsou to jen samostatný scény, který dohromady nedávaj smysl... No opět musim souhlasit s uživatelem flanker.27. (25.09.2007)

Velká lekce z vnímání, to je Lynchův Mulholland Drive. Stejně tak velká lekce z moci vyprávěče. Nad fikčním světem, jeho obyvateli, ale i nad těmi, kteří se ho snáží rozkódovat. V první části filmu láká režisér do pasti tradičního narativního vnímání, do svěrací kazajky jednot času, děje a postav. Odvíjí před divákem zdánlivě jednoznačnou thrillerovou zápletku o ženě, která ztratla paměť během automobilové nehody a s pomocí začínající hollywoodské herečky Betty se snaží hledat indicie. Nalézá tři materiální konstanty, která záhy zůstanou jedinými konstantami v chaotickém víření snu i reality – dům číslo 17, modrý klíč a 25 000 dolarů. Následující zemětřesení, které zničí divákem pečlivě budovanou a rekonstruovanou zápletku je typicky lynchovské. Postavy změní jména, děj souvislosti a čas se stane relativním... A v rukou zůstává klíč, který divákovi nic neodmyká, dům číslo 17, jehož obyvatelka je nám známá a přece neznámá, a 25 000 dolarů, jejichž určení tušíme, ale nedostává se nám pro to opory. Co je skutečné a co je horečným sněním? Jak zapadají do fabule filmu podivné a zneklidňující epizody, které Lynch jakoby asociativně vkládá do toku vyprávění? Co je vlastně Mulholland Drive? Odpověď neznám. Je to klasická mentální časovaná bomba, která vás zmate, naštve, ale vlastně nemyslíte na nic jiného. Lynch vytvořil znepokojivý labyrint, ve kterém zrcadla tříští klasickou narativní strukturu, ve kterém se pitoreskně odráží pokrytecký a prázdný svět Hollywoodu (mistrovská scéna s oživování nesmyslného a prázdného textu na castingu), ve které se divák nutně ztratí, pokud vnímá naučeně – materiálně, kauzálně. Labyrintem s geniálním a takřka schizofrenickým hereckým výkonem Naomi Watts... Lynch je velkým mágem snů, náznaků a hádanek. Kapelníkem, který tvoří iluze nástrojů, aby vzápětí odhalil, že vše pouští jen z pásky – falešné, umělé... matoucí. Nedám body, dokud film neuvidím podruhé, potřetí... přiznám se bez mučení, že vlastně nevím, jestli jaký film jsem viděl. Po formální stránce bezesporu mistrovský (zvuk, střih, kamera, hudba a celková atmosféra z nich plynoucí je mrazivá, temná, uhrančivá...), ale po stránce jeho vnitřku jsem stále příliš vzdálen jeho jádra, než abych vynášel soudy. (30.07.2004)