Duna

Od Davida Lynche skutečně přežiju s čistou kůži jenom Sloního muže, a to jsem si myslel, že Duna by taky nemusel být žádný problém. Byl. Už když si vzpomenu na ty souboje, to zpracování (krom toho že příběh planety Arakis zfilmovat prostě nejde) se mi taky nemůže z palice vymazat fakt, že ten mini-seriál co jsem tehdá viděl v televizi mě bavil daleko víc, neměl ten Lynchovskej původ. Pravda je, že ten film je zase, jako obvykle, zvláštní, ale rozhodně na něm není nic natolik zajímavého, že by stálo za to to dokoukat, nedejbože si pustit speciální přestříhodinovou verzi. To bych asi upad do bezvědomí a probral se na planetě s halucinogením kořením. Tak nějak mi došlo, že halucinogení planeta je pro Lynche jako stvořená...Ten příběh má myšlenku a tenhle film je trikově tak nějak, na jednu stranu geniálně, na druhou stranu hrozně dementně ztvárněný. Chtěl jsem to vidět, a tak jsem se dočkal, každopádně vím, že když Dunu, tak hlavně knížku, nebo něco, co dokáže alespoň příběh knihy rozvrhnout do přijatelnější podoby a ne tolik umělecké jako to Lynch udělal s tímto kusem. (12.10.2009)

Ano ano, dá se vzdechnout nad rozdíly mezi filmem a předlohou a technickou stránkou filmu, zalomit rukama nad zježeným Stingem a vyvrátit zraky nad tím, že při pohledu na obočí mentatů by Brežněv zařval a letěl by se schovat. Jenže na to, že tenhle snímek má více než dva křížky na krku, si holt musíme zvyknout a akceptovat, že digitální animace tu nebyla odjakživa. Pak se ta jízda na červu snese víc než dobře a když šaj-hulúda kočíruje David Lynch, hned je všechno jinak. Frank Herbert byl blázen v tom nejlepším slova smyslu a nikdo jiný než blázen podobného formátu by Dunu nemohl natočit a zachovat když ne přesnou předlohu, tak jejího ducha. Tahle dávka koření byla ďábelsky silná. (25.07.2007)

Stále a stále mne cosi přitahuje k neobvyklé sci-fi výstředního režiséra. Uhrančivá hudba skupiny Toto, dekadentní prostředí i kostýmy a kreatura od Carla Rambaldiho ( E.T., Vetřelec, Conan ničitel atd.) mě stále přitahují jako můru plamen svíčky. Koření, modré oči, pouštní planeta, píseční červi, doutníkové lodě a touha po moci. Na předlohu mi stále v knihovně sedá prach, což je možná dobře, jelikož vím, že Lynch pojal Dunu svérázně po svém, jak to dělává. Výtvarně jakoby režisér váhal mezi inspirací temnou gotikou či nabubřelým barokem. V pouštních oblecích se asi inspirovali nejen novodobí X-Meni, ale i dozajista i rozličné s/m filmy ( nu, u nich to bylo možná opačně). Ponurá atmosféra prosakuje celým příběhem jak zvětšující se krvavá skvrna pod brutálně ubitou obětí. Zneklidňující film, který své fanoušky hledal velmi pomalu a mnoho diváků stále o svých kvalitách nepřesvědčil. (28.02.2011)

Pres vsechny chyby, je jich opravdu spousta, kde mam zacit ... ? Ne, jini uz tak za me ucinili. Zacnu v lete 1989, tenkrat jsem roman Duna poprve cetl. A byl to zazitek nad jine. Svet ktery Frank Herbert v me mysli inspiroval, byl poeticky, dobrodruzny, nekdy az metafyzicky. Nemohu rict, ze Lynchova verze tohota sveta se s tou moji dvakrat shoduje. Presto jeho zpracovani je v nekterych momentech tak uhrancive a silne. A s takovym hereckym ansamblem... . (29.04.2008)

Jedinečný snímek, který jsem poprvé viděl už někdy v polovině 90. let, jako mladý švarný junák a který mi pak dlouho unikal. Ovšem po letech mě o to víc oslovil, i když přiznávám, že velkou měrou z nostalgie. Když však David Lynch vstoupí na půdu sci-fi, nemůže to dopadnout zle. Po Sloním muži asi jediná Lynchovka, která se dá nějakým normálním způsobem uchopit a při které si divák nepřipadá, jako totální idiot. Krásný film, na který však musí být lynchovská nálada. (20.02.2017)