Duna

"Adaptování literárního díla do filmu je jako demolice," řekl Ian McEwan v souvislosti se zpracováváním vlastního románu Pokání do podoby filmového scénáře. Jasně, za cenu osobitého pojetí to ještě není nic špatného, ba naopak. Ale nemilosrdný 137 min trvající sestřih všemocného studia a přidané dovysvětlující voice-overy, které se často pohybují na úrovni Teletubbies - to už není demolice, to je (s ohledem na geniální Herbertovu plnoštíhlou knihu) přímo pangalaktické ZLO. V jistém ohledu tedy Duna dopadla podobně jako Skvělí Ambersonové mága Orsona Wellese, s tím rozdílem, že u Ambersonů se producentská diktatura pojistila ještě nenávratným zničením veškerého vystříhaného materiálu. Resumé je proto takové jaké je: Vizuálně téměř dokonalé, vlastně i epické, nečekaně deprimující a temné, víceméně hvězdně obsazené, přeci jen i hudebně zajímavé, ale zároveň neskonale naivní, nezvládnuté a pouštními supy obrané na samotnou kostní dřeň. Nejslabší a rozpačitý úsměv vyvolávající Lynch. Neprávem? 2,5* (26.11.2008)

Kniha o Arakis je prakticky nezpracovatelná do filmové podoby a každou dekádu se o to někdo pokusí. Její obsáhlost bohužel nutí buď k více částem nebo ke velkým kompromisům nejen příběhových, ale také ohledně postav. David Lynch je režisér s vytříbeným citem pro barvy, umění a celkovou vizuální stránku filmu. Snažil se spojit vše, co Duna obsahuje do působivého celku. Efekty z dnešního pohledu nejsou úžasné, ale vznikly ve stejném roce jako Terminátor, takže si své uznání zaslouží i s přihlédnutím k jejich nostalgickému kouzlu. Okolo Duny jsem toho viděl hodně a nemyslím si, že by film nedokázal neoslovit neznalého předlohy. Naopak ukončený film působí komplexně, i když někdy trochu chaoticky. Depresivní atmosféra se k Duně skvěle hodí a vše je doplněno skvělou architekturou kulis a kostýmů. Bohužel tento film neměl úspěch, ale díky němu mohl David Lynch vytvořit svůj Blue velvet (Modrý samet). Určitě se nejedná o film, za který by se Lynch měl stydět a trochu mě mrzí některá hodnocení, které toto dílo dost srážejí. Pro mě trochu osobní záležitost... (Viděn také "television's cut", tento film ma opravdu intenzivní backstory) (23.08.2004)

Lynch se musel vypořádat s tím, že svých pět hodin bude muset zredukovat do 130 minut. DUNA nebylo lehké sousto ani pro Jodorowskyho, ani pro Lynche. Ale mám pocit, že Lynch si tu osvojil spoustu osobitých narativních postupů, které později řádně zužitkoval v budoucnosti. Vypravěčský voiceover jsem si perverzně užíval, stejně tak i podivnou a strohou béčkovost akčních scén. Voda života! MUAD'DIB! (20.05.2014)

dunu od herberta docela mám rád a tohle přetočení docela ujde. a oproti ostatním Lynchovým "filmům" to má děj, myšlenku, zápletku, pointu a co je hlavní, má to i zakončení a vyřešení. kdyby se držel takovýhoto stylu, mohl z něj být dneska dobrej tvůrce filmů a ne jen další krmnej rejža s pseudokvazifilozofickým pojetím nereality (16.12.2005)

Pres vsechny chyby, je jich opravdu spousta, kde mam zacit ... ? Ne, jini uz tak za me ucinili. Zacnu v lete 1989, tenkrat jsem roman Duna poprve cetl. A byl to zazitek nad jine. Svet ktery Frank Herbert v me mysli inspiroval, byl poeticky, dobrodruzny, nekdy az metafyzicky. Nemohu rict, ze Lynchova verze tohota sveta se s tou moji dvakrat shoduje. Presto jeho zpracovani je v nekterych momentech tak uhrancive a silne. A s takovym hereckym ansamblem... . (29.04.2008)