Cesta dlouhého dne do noci

Z niektorých divadelných hier by sa nemali robiť filmy. Toto je jedna z takýchto hier. Neskutočne ukecaný film z jedného dňa štvorčlennej rodiny, v ktorej sa síce vyplavuje jedno rodinné tajomstvo - drogy (je tam toho), ale inak sú to hádky a výčitky v jednom kuse. Manželka vyčíta neduhy manželovi, otec synovi, brat bratovi, syn matke, matka druhému synovi a znova a znova a znova. Po chvíli sa niekto ospravedlní, aby sa po krátkom čase zasa strhla hádka, výčitky, obvinenia a takto dokolečka dokola. Niečo medzi zbláznením a nudou. Monštrózna stopáž tomu tiež pridáva svoje a ja som už dávno tak často nesledoval hodinky ako pri tomto "filme". Ukážka, že ani dobrí herci nemusia stačiť, ak je film postavený na vratkých základoch. Aj keď je zaujímavé vidieť Stockwella a Robardsa v tak mladom veku. Video k tomu ani nie je potrebné, pokojne z toho mohli spraviť rozhlasovú hru. O nič by divák neprišiel. (08.10.2023)

Pôsobivá dialógová seba analýza rodiny. Otec - lakomec, matka - morfinistka a dvaja synovia, nenapĺňajúci rodičovské očakávania. Obraz jedného dňa, kedy nenaplnené priania, nevyslovené sťažnosti a vzájomné osočovania vyplávajú vo vzájomných rozhovoroch štvorice na povrch. Každá jedna rodina skrýva kostlivcov v skrini, viac, či menej podobných týmto tu. (03.04.2013)

Cesta dlouhého dne do noci pro mě začala za dne a pokračovala dlouho do noci. Skoro tříhodinová stopáž konverzačního dramatu je skutečná darda pro současného diváka, který je odchovaný spíše akčními snímky, jednotlivé záběry trvají jen pár vteřin. Komorní konverzační dramata mi vyhovují více než akční thrillery, přesto si kladu otázku, jestli nešlo využít více filmové řeči a odklonit se trochu od divadla. Američtí dramatici mi připadají příliš depresivní. Nevadí mi, když divadelní hra nebo film klade otázky a nenabízí odpovědi, ale ptám se, jestli kupení deprese je tou správnou cestou jak se vypsat z celoživotního traumatu. Autorovi to možná pomohlo, ale co chudáci diváci? SPOILER Pokud pomineme Jeanne Barr v roli Kathleen (kterou z nějakých důvodů pominuli i zdejší přihazovači) máme tu celkem čtyři zúčastněné, kteří se v první půlce hlavně přesvědčují, jak moc se milují, v té druhé se hlavně obviňují. Ptám se, proč tenhle spolek nespokojených vlastně nerozpustili a nevydali se každý svou cestou? Proč každý viní ty ostatní místo aby sám vyšel ze začarovaného kruhu a něco změnil? Drželi je vzpomínky, bránil jim strach, že si svou minulost ponesou sebou? Jeden moudrý muž řekl, že ne každý je vztahově nadaný. Vztahům se učíme od svých rodičů a co předali chudí irští přostěhovalci svému synovi bylo patrné, stejně tak on se podepsal na svých dětech. O moc lépe nedopadl ani syn Eugena O'Neill, stal se závislým na heroinu a spáchal sebevraždu. Snad aspoň jeho dcera Oona O'Neillová prolomila smůlu a byla šťastná. Při sledování mi vytanul jiný snímek od Tennessee Williamse Kočka na rozpálené  plechové střeše z roku 1958. I tady šlo o rodinné konverzační drama na uzavřeném prostoru, ale řekla bych, že se mnohem lépe povedlo uplatnit filmovou řeč a nepřepálit stopáž. Ale oba snímky ukazují vykořenění americké společnosti a neschopnost navázat zdravé vztahy. (03.11.2022)

Mohla být z ní úspěšná klaviristka a on mohl pokračovat v slibné kariéře divadelního herce. Nebýt možná pár okamžiků velké lásky či zamilovanosti, pro níž šlo obětovat vše. Jen nemylte se, nečeká vás tady žádný romantický příběh mladých lidí, nýbrž jeho depresivní vyústění po mnoha letech. On utápějící svůj žal v alkoholu, ona po zkušenosti s drogami. K tomuto bilancování se přidává stejně trpký osud jejich dvou synů... Eugene O'Neill se nezapře, hutně (a opět v kombinaci několikahodinové délky s malým časovým rozpětím děje) dokázal přenést svoje autentické zkušenosti z alkoholismu na papír pro divadelní prkna. Inscenace dle O'Neillových her se nesledují zrovna nejlépe a už vůbec ne s nejradostnějšími pocity, ale stejně jako v případě The Iceman Cometh z roku 1973, i zde to nakonec dokázaly vyvážit excelentní herecké výkony. Spočátku jsem trpěl zejména v přítomnosti pomatené matky (hodně nepříjemné dusno), abych si pak v druhé půlce plně užil charakterovou bouři v čistě pánské společnosti, balansující po nějakých těch sklenkách až na hraně drsné tragikomedie. To vše v průběhu jednoho pozdního večera na půdě jednoho uzavřeného domku! Sidney Lumet coby expert na kvalitní zfilmování divadelních her (Dvanáct rozhněvaných mužů) nemohl svým vkladem celou záležitost pokazit a dal vzniknout silnému dílu, které se mi však s takovou dávkou deprese přeci jen sledovalo dost obtížně na to, abych hodnotil plným počtem. 80% (28.04.2020)

Jediné, co mám chuť tomu vytknout, je délka. Jinak je to po všech stránkách ukázka vrcholného filmového umění. Scénář je prakticky totožný s divadelní hrou, režisér si vystačí s jedním prostředím, herci jsou dokonalí. Prostými, někdy až banálními dialogy zvolna postupuje smutné vyprávění o promarněných životech. (07.04.2013)