Posledné večery na Zemi

Magické kino od cinefila pre cinefilov. Nedivácka, no čarovná meditácia o hľadaní stratenej lásky pozostáva z dvoch filmov: prvý je melancholickým neo-noirom o spomínaní a hľadaní s fotkou v ruke a ten druhý je snovou (filmársky exhibičnou) básňou, takisto o spomínaní (a blúdení). Vo filme odznie, že sen je len zabudnutá spomienka. Niekto iný zase raz povedal, že tie najlepšie filmy sú ako sny. http://www.kinema.sk/recenzia/38254/posledne-vecery-na-zemi-di-qiu-zui-hou-de-ye-wan.htm (05.06.2019)

Bez diskuze jeden z nejzamotanějších a nejnepřehlednějších filmů, jaký jsem měl čest zhlédnout. Do situace, kdy Tvé sny, touhy, minulost a přítomnost splynou v jedno, se dostat fakt nechceš...film, ve kterém (skoro) nikdo není veselý či, nedej přírodo, přirozeně šťastný, film, ve kterém přímá dějová linie neexistuje, divák si jí musí sestavit sám, ač se to ze začátku zdá nemožné, opravdu se vyplatí vše vstřebat a vydržet až do konce...do toho konce bez střihu v jednom záběru, trvající několik desítek minut...i když možná při titulcích nakonec sníš celé jablko s jádrem, o originálním filmovém zážitku není potřeba nikterak špekulovat. (17.10.2021)

Vraciame sa do Kaili. V inom príbehu ale v známej atmosfére. Gan Bi je totiž umný rozprávač. Umelecká roztekanosť príbehu v prvej polovici vás núti rozmýšľať a hľadať súvislosti. Pomaličky vďaka vizuálnym prvkom vstupujeme do roviny snov a predstáv, ktoré podznamenávajú život hlavnej postavy. Následne sa dostávame do snovej sekvencie, ktorá je jednou obrovskou jednozáberovkou, ktorá trvá vyše 50 minút. Vtedy už len realistické zobrazenie sna a jeho nuáns vytvára v divákovi pocit nevídaného vzrušenia, kde miesta a postavy doplňujú hovorené slovo v prvej časti a uzatvárajú komplexne cestu hlavnej postavy za pochopením. Meditatívne a krásne. Niečo čo pohladí na duši. Je to akýsi príklon k starej umeleckej škole, cez prostredie, ktoré nepôsobí exoticky ale skôr smutne a vyprázdnene. A v tom sa snaží postava nájsť nejaký zmysel. Pre mňa po dlhom čase znova príjemné spestrenie. Škoda že keď prskavka dohorí zobudíme sa. Zaujímalo by ma čo bude potom. (24.05.2019)

A dost, už minutu se tu snažím jinými slovy popsat totéž, co lapidárně shrnul DaViD´82: "Drtivé vítězství (zpočátku) podmanivé (později pouze otravné) formy nad obsahem, emocemi, časem i divákem a jeho bdělostí." Cituju svého oblíbence, protože je jako tak často výstižný a protože žádnou další minutu už tomu počinu věnovat nehodlám. *~ (27.12.2021)

"Usnul jsem v kině a když jsem se probudil, nikdo tam už nebyl a všude byla tma." Gan Bi je vzácný případ mladého, neobroušeného talentu, který stále dokáže věrně znázornit mladistvý odpor, melancholii, fatálnost a potřebu útěku téměř pozbyté cynismu typického pro sebelepší otřískané artové filmaře (zejména evropské). Proto jsou jeho postavy kombinací dospělé únavy s dětskou naivitou a tedy naplnění docházejí jen skrze logiku snu oproti pro ně daleko sureálnější a nepochopitelnější realitě. Ten film je totiž vlastně akt odporu vůči bdění, tolik pochopitelný pro mladého citlivého tvůrce žijícího v technokratické despocii. Sic se to celé může zdát jako příliš okatá cinefilská lázeň (přímé citace Tarkovského a stejný dějový koncept jako Lynchův Mullholand Drive), vše je odpuštěno v druhé polovině, která je realizací snu tolik povědomou, že se před ní nedá obrnit. A kvůli ní by se film měl povinně promítat od tří ráno. Mimochodem pokud během sledování budete mít na patře ten film, který vám to ještě mohlo připomínat, ale nemůžete si vzpomenout, tak je to Trierova prvotina Element of Crime, která též v neonoiru okatě projevovala lásku k Tarkovskému a natočil jí osmadvacetiletý hejsek fascinovaný objevováním limitů pohybu kamery. (03.09.2019)