Zrádci

Hodně nepovedená věc, která je o to horší, že tu a tam klame záblesky kvality - chvílema někdo dobře hraje, chvílema dává příběh smysl, chvílema zní dialogy věrohodně, chvílema je jim rozumět, obraz se někdy zastaví a hudba občas neřeže do mozku.  To u hloupýho diváka mojeho typu může způsobit, že na to čučí dál v naději, že se to zlomí. Zlomilo - někdy v půlce to totálně padlo na držku.  Celé to vůbec nedrží pohromadě ani obsahově, ani formálně, což způsobuje, že je to pocitově stále horší a horší. Prvních několik minut jsem nevěděl, čím to je, ale pak mě napadlo, že parta,  co to točila, se živí reklamama na robotický vysavače a klipama pro slovenský rapový ultratvrďáky. Že to prostě není pokus o art a experiment, ale fachidiocie. Tenhle pocit se s každým dalším dílem zesiloval - divný interiéry a...uff...lokace, divný úvodní titulky, divný střihy, až jsem se podíval, kdo je Tauš  a ... BINGO! Tak jo, ale kolik lidí se bude rádo dívat na 6 x hodinu a něco reklamních spotů na nic? Ke zvuku nemá cenu se vyjadřovat. Ani k tomu, že Ostrouchov není Neil Young - on hlavně Tauš není Jarmusch, kterej Youngovu kytaru dal jen tam, kam patřila, a obecně umí točit filmy. Nejlepší je na tom ten Dvořák, ale proč tam je?  Závěrečná Rottrová to posílá kamsi do temna osmdesátek za Dietlem.... Slátanina na kvadrát. Ale koukám, že Tauš dělal Sněženky a machry po 25 letech, takže je vlastně všechno tak, jak má být. (10.02.2023)

Docela příjemná záležitost, na každý díl jsem se těšil. Problém pro mě začala být režie Viktora Tauše. Jak jsem na začátcích Detektivů od ST říkal, že je lepší, než Hřebejk, tak už u Vodníka mi dokázal, že teda ne. Věčbě rozklepaná kamera, alternativní způsob sdělování emocí i myšlenek, strčit oddělení policie či márnice na nejdivnější místa (zde kostel). K detektivce mi artové nasazení skutečně nesedí. Jinak jsem kromě konce byl spokojenej, ten mohl být zpracován líp. (07.04.2020)

Zrádci aneb nomen omen sebe-hypovaných tvůrců, protože jedinou skutečnou zradu tu provedli právě oni na skvělém vstupním potenciálu seriálu. Neokoukané a uvěřitelně zahrané postavy s civilními dialogy? Proč jejich problémy a profily postupně neutopit v iracionálních zvratech a šablonovitých “odhaleních”. Expresivní styl? Tupě dotáhnout do nudné, lobotomizujícící šablony a na konci až bohapustého surrealismu na úrovni nedělních studiových pohádek. Parádní zásoba rapového soundtracku? Radši to celé zapatlat Ostrouchovského babynoisem. Vedlejší postavy s potenciálem vývoje? Odsunout stranou a v páté epizodě pro jistotu vystřídat za úplně nové, pro diváka naprosto nezajímavé, pro děj ale zásadní. Doporučuju zůstat u první, maximálně druhé epizody a zbytek si domyslet podle sebe. Šance asi 10:1 že to zvládnete líp než tvůrci sami. (30.03.2020)

Krimiseriál sa každým dielom mení na menej jednoznačnú púť naprieč problémami manželského spolužitia, generačnými priepasťami detí a rodičov, šedou ekonomikou, témou rasizmu voči vietnamskej komunite alebo dopadom užívania drog – vždy bez skĺzavania k sociálnemu pornu alebo neobratnej ponáške na žáner sociálnej drámy. Kriminálny rámec, obohatený o prvky heist filmu, road movie alebo hraničiarskeho príbehu naďalej ostáva nástrojom na utilitárne stmelenie členitého naratívu do jednotného a dynamického celku. Viac na: https://www.kinecko.com/s-odvahou-na-zanrovom-pohranici/ (31.10.2021)

loňskej Rédl pro mě byl obrovský překvapení v žánru noir a zvlášť s ohledem, že se jednalo o domácí produkci. Byl jsem zvědavej, s čím scénarista Miro Šifra přijde dál... a odpověď dorazila letos ve formě Zrádců. Což je další Šifrův příspěvek do žánru noir, kterej přetejká barvama a je sluníčkovej (což zdůrazňuje žlutý auto a mikina jedný z postav), ale hluboko uvnitř je tmavej jak dehet a prohnilej až do morku kostí. Zrádci začínají úplně prostě - dva kluci, který možná každej den potkáváte na ulici, se rozhodli živit prodejem drog. A ten jeden ještě navíc donáší policajtovi z protidrogovky. To co začíná zdánlivě nevinně a jednoduše, se pak brzo začne hroutit jako domino a od nízkejch pater společnosti jde až nahoru, do světa báječných a bohatých, který mají svý tajemství, co si snaží řešit v rámci rodiny (tady jsem si vzpomněl na Chandlera). A v rámci šesti dílů vidíte, jak jsou jednotlivý lidi provázaný a že fungují jako organismus. Není to hra jenom na zrádce. Je to hra na manipulovaný a manipulátory, což byl hodně silnej prvek u Rédla (kdy si estébák pohrával s prokurátorem, co to myslel dobře). Tady už je to víc provázaný a víc propojený. A teprve v posledních dvou dílech poznáte, jak moc. Čím víc se odkrývají karty, tím víc zjišťujete, jaký byly skutečný úmysly aktérů a kdo je ve skutečnosti oběť. A kladete si otázky, kdo je tu hrdina a kdo jeho průvodce. A co je hlavní a z čeho mrazí je to, že tyhle věci se nám dějí dnes a denně za dveřmi našich domovů. Každý z nás nejspíš zná nějakého Davida. Imho musím vyzdvihnout celý herecký obsazení, hlavně Lenka Krobotová mě dostala a krade si to pro sebe. A pak ta titulní písnička nazpívaná paní Rottrovou je naprostá bomba. A strašně úžasný jsou momenty, kdy David sám sebe točí na kameru, čímž naskakuje jako by ich forma vyprávění. O anime vsuvce nemluvě. Tohle je fakt naprostá seriálová šleha a stejně jako u Rédla tak ani tady se mi nechce věřit, že to natočili Češi. Možná se fakt blížíme k době, kdy takový žánrovky u nás budou standartem. (26.04.2020)