Štokholmský syndróm

Příběh je to skvělý, ale bohužel film se moc nepovedl, hlavně neustále ječící Ethan Hawk mě oproti předešlým rolím hodně zklamal.. Má to sice jen 92 minut i tak to působí těžkopádně a dlouze. Škoda, že se tvůrci nechali přepnout na komedii a vznikla spíš nepovedená parodie. Jak říkám, škoda, potenciál to mělo...40% (31.03.2021)

I když by neměli, přitahují se. Jako na jednom magnetu opačné póly. Na příliš krátkém řetěze. Ztrácejí dech. Jako sebevrazi na mostě. Ten, který patří do, ale není a schovanka v poutech, která si nemůže hnout, ze za(u)jetí, z koštu zakázaného ovoce lupiče, který jí dává závratnou nevolnost nevyjasněné, unášející romance. (23.04.2023)

Dva nešvédští herci v titulních rolích švédských kriminálníků ve švédském prostředí (banky). To je patrně největší absurdita příběhu přepadení stockholmské banky, k němuž došlo v sedmdesátých letech. Předpokládám, že film velmi volně operuje se skutečnými událostmi, neb zlodějíček Ethana Hawka opravdu nemá dokonalý plán jak zmizet z banky obtěžkán nepoctivým finančním obnosem, tudíž mnohým divákům bude jeho přepadení připomínat improvizovaný trénink hysterického zoufalce. A pokud na tohle devadesátiminutové cvičení s kriminálním (záb)leskem a příměsí sympatické absurdity (situace) přistoupíte, je možné, že se v dobré herecké společnosti budete obstojně bavit. V podstatě režisér i scenárista v jedné osobě Robert Budreau neudělal špatně, když se rozhodl vtěsnat do provařeného prostředí originalitu, která vychází jak z vyhrocené situace, tak i z postav samotných. Ethan Hawke není žádný násilnický hrdlořez, tudíž narůstající počet mrtvých rukojmích rozhodně nečekat. Tři rukojmí s ním začnou přátelsky spolupracovat a spřádat plány jak vyváznout se zdravou kůží a jeden z nich dokonce k němu přilne o něco málo víc, až je namístě vznik termínu "stockholmský syndrom", jenž zažívá zajímavě obsazená Noomi Rapace, též spoluproducentka filmu. Požadavek na propuštění vězněného parťáka je záhy policií vyslyšen, takže k Ethanovi tam do banky vrazí vlasatého Marka Stronga. Divák v podstatě nemá komu fandit. Takže těch emočních zásahů nebude tolik, to ale vůbec neznamená nudu. Prostředí banky je z filmového hlediska v zásadě statické, ovšem režisér je poměrně šikovný, takže se jal hýbat s herci, tudíž dva kriminálníci často vyjednávají až zoufalým způsobem s policií, vyjednávání se dostává do mrtvého bodu, do toho je k vidění nemálo scén, které se dají zařadit k těm neotřelým, a herci odvádějí spolehlivé výkony. Kdyby se ještě zapracovalo na závěrečném vyústění, určitě by to bylo jen ku prospěchu filmu. Celkový dojem z filmu mám smíšený. Film nedisponuje napětím, ani nesklouzává do přebujelého komična. Herecká garda obstarává příznivou stránku filmu. A absurdní ráz filmu, na který se víceméně sází, svoji funkčnost plní. K přepadení banky ve Švédsku, které je Švédskem, dochází ve filmovém světě spíše vzácně, tudíž si je lze prožít bez větší psychické újmy. 7/10 (16.05.2020)

Vím asi nejlépe ze všech, a to z vlastní zkušenosti, co to ten štokholmský syndrom doopravdy je! Před pár lety jsem byl na ulici za bílého dne zasažen úchylnou deviantkou, říkejme ji třeba „Paní s motorovým pekáčem“. No představte si tu hrůzu! Totálně stará rakovina, zrovna jí bylo třicet, hnusně dlouhé nohy až na zem, odporně pevné čtyřky, prdel jak z těch nechutných katalogů Penthauzu a zásadně chodila naostro, takže při chůzi bylo slyšet zlověstné bublání přeplňovaného dvanáctiválce. A tahle brutální kriminálnice mě po té pouliční inzultaci zcela bezbranného odtáhla v kufru svého Maybachu do šeredně rozmařilého plážového bungalovu někde u Santropé, a tam mě skoro měsíc chlípně, divoce a zcela bezostyšně znásilňovala, přičemž anonymními telefonáty vyhrožovala hlubokým sametovým hlasem manželce, že jestli se se mnou okamžitě nerozvede, umrdá mě do bezvědomí, načež mě vrátí na věky ochablého a totálně bez libida. Bránil jsem se zuby nehty čuráky, škrábal, kousal, plácal ji po prdeli, až ji měla úplně červenou, častoval ji u toho těmi nejnechutnějšími žalostnými vulgarismy, cákal ji schválně do těch ohavně hustých vlasů, mlátil ji po xichtě přirozením a neúnavně drtivě přirážel s tím, že se unaví, usne a já konečně uteču. Nepomohlo nic! Jistě chápete, že po prožití takto strašlivého traumatu jednomu prostě musí hrknout v kukačkách, a tak, než aby mi totálně jeblo, jsem se do té zrůdy radši zamiloval. Když mě pak po tom třicetidenním martýriu konečně osvobodila Speciální jednotka pro boj s nenasytnými nymfomaniakálními MILFkami, dokonce jsem ji odhodlaně a zarputile bránil a zastával se jí i před manželkou, že je jen nemocná, žádná kurva! Tady vidíte, že tenhle štokholmský syndrom je vážná a nebezpečná věc, nikoliv přiblblá taškařice, jak to podali v tomto filmu. Tihle Švédové jsou na palici od přirození a lehce se zamilují i do kdejakého vymatlaného islamisty dokonce ještě před tím, než na ně vytasí šaríu. A tak se leklá Rampiča cvakla do totálního dementa, opravdu skvěle, uvolněně a s chutí střihnutého Uhlovodíkem Jestřábeem, a rozehráli skoro četnickou grotesku o tom, že když ve skutečnosti vykrádáte skandinávské banky a berete rukojmí, nejenže se řádně napakujete a solidně si zapícháte, ale ještě si i užijete spousty jakože legrace s impotentními policejními složkami. Každopádně to přes hranu trapnosti nedostali, tudíž takovýto rozverný sci-fi počin filmově teoretická věda přesně definuje odborným termínem „Snesitelná pičovinka“. (01.08.2019)

V rámci FebioFestu jsem viděla tenhle skvělý snímek, který má spád, humor a hlavně je natočen podle skutečné události. Stockholmský syndrom, kdy oběť začne soucítit s pachatelem. Jestli lupič byl takový sympaťák, tak se není čemu divit a psychologové vymysleli tenhle pojem aby nemuseli rukojmí k soudu za spolupráci na loupeži. :D Dlouho jsem nebyla v kině, kde by se lidé tolik smáli a do toho k závěrečným titulkám zatleskali :) (31.03.2019)