Mr. Jones

Není to zrovna největší masterpiece, na který spočine váš zrak, obzvláště v celkem nabitým životopisným žánru, přesto je to nesmírně důležitý kousek, který přináší povědomí jak o Garethu Jonesovi, tak především o holodomoru. Já jsem se právě včera vrátil z Ukrajiny a právě díky mému pobytu jsem se o tomtu příběhu dozvěděl, no a ve stejné úctě a svaté pietě, se kterou nyní mluvíme o černobylské havárii, bychom měli rovněž soucítit s ukrajinském bídačení v dobách pětiletek a strašného stalinismu. Východ a jeho historie je prostě tak černá a bolavá, že se člověk bojí, co se všechno vlastně tajilo. (29.08.2021)

To sa nám tak jedno waleské trdlo vydalo do Ruska, lebo mu Stalin nedvíhal telefón. A keďže s Hitlerom už rozhovor urobil, nič iné mu neostávalo, len nasadnúť na vlak a pre skrátenie chvíle si pribaliť aj drumbľu, aby nám mal čím brnkať na nervy. Postupom času mu došlo, že čísla akosi nesedia a vôbec, že je to celé nejaké divné a tak sa vybral na strastiplnú cestu za hľadaním pravdy. Naivné a jednoduché ako sám hlavný hrdina, ale zopár zaujímavých momentov sa predsa len nájde. (16.09.2019)

Krásný, palčivý film s přesahem tak aktuálním, že z toho jednomu není dobře po těle... Příběh Garetha Jonese, jeho cesty cizince do srdce temnoty stalinské říše a zpět - do světa, který hrůznou pravdu o hladomoru na Ukrajině nechce slyšet nebo ji přizpůsobuje vlastním zájmům a ideologiím - má velkoformátový rozmach Leanova Doktora Živaga a naléhavost thrilleru. Při putování hladem umírající zemí pak přechází v čistokrevný horor (záhrobní koleda malých sirotků mi v hlavě doznívala hodně dlouho). Orwellovský rámec, do kterého Agnieszka Holland svůj film zasadila, je dnes, v době vzestupu totalitarismu a dezinformačních médií stejně mrazivý jako v roce 1933. Ve 141 min. verzi promítané v Lucerně v rámci festivalu 3kino nebyla, alespoň pro mě, jediná minuta, jediný záběr, navíc. (23.10.2019)

James Norton se titulní role tohoto životopisného dramatu zhostil se ctí a musím připustit, že působil velmi věrohodně, obzvláště tedy v momentech, kdy na vlastní kůži okusil lidskou krutost v její nejsyrovější podobě. Na celém příběhu britského novináře welšského původu Garetha Jonese nejvíce děsí to, že se skutečně udál... Chtělo by se zvolat po vzoru Husova hesla: „Pravda vítězí”! Ale kdy a kde? Nevítězila tenkrát ve stalinské Moskvě, natož pak na Ukrajině v období hladomoru a nevítězí ani dnes. A bohužel k naší velké smůle nepotřebujeme chodit za hranice naší země, ba ani do minulosti, abychom se o tom přesvědčili. Agnieszka Holland má můj velký obdiv a sympatie za to, jaká témata si vybírá a jak je následně dokáže předat těm, kdo umějí naslouchat. (80%) (14.02.2022)

Dá se říct, že Gareth Jones byl takovým velšským předchůdcem Andrého Gideho, zdá se však, že netrpěl takovou levicovou naivitou jako tento francouzský prozaik ještě pár let po Jonesově svědectví. Námět filmu je zajímavý a nesmírně důležitý, nicméně nevím, zdali má Agnieszka Holland diváky za nevzdělance, nebo chtěla opravdu mermomocí připodobnit události ukrajinského hladomoru a sovětské zrůdnosti mainstreamovému západnímu publiku, ale některé scény byly až přehnaně polopatické; Orwellovy vstupy budiž toho nejzářnějším případem. Tam, kde se film stává už lehoulince natahovaným a nudným, tam se naštěstí pere se zajímavou dynamickou kmitající kamerou, která těkavě ostří a přibližuje některé scény na samou dřeň, aby zase na chvíli odcválala pryč a nabídla úplně jiný úhel. (21.03.2022)