Studená vojna

Audiovizuální lahoda, kde je problematické frázování příběhu, nebo jak to nazvat. Napřed jsem si zvolenou formu odmlk a nárazových výpadů do života hrdinů vyloženě užíval, nicméně po projekci mi začlo docházet, že emoční mělkost, kterou ve mě film i přes silně dramatický příběh zanechal, je způsobena právě tím, že nemáme čas se s hrdiny aspoň chvíli identifikovat, poznat je samotné, i jejich motivace. S ohledem na to, že film ve mě zůstává i dva dny po shlédnutí, je to ale, ať již chtěná či nikoli, rafinovaná taktika, kdy člověku dochází až zpětně, "co vlastně s hrdiny prožil". Lze si samozřejmě postesknout, proč tak sebevědomá filmařina nevzniká také u nás. (11.07.2018)

Studenou válku bych nazval jako moderní art, jelikož je daleko více divácky přijěmnější než například další Pawlikowskiho film Ida a zároveǹ nabízí vrchovatou porci filmového řemesla, takže by se dalo říci, že by měla uspokojit jak náročného diváka, tak i toho méně náročného. Na Oscarech si Studená válka odnesla hned tři nominace a to je ukázka toho, že je tahle řemeslná kvalitka dostupnější pro širší publikum nežli její souputníci. Ve filmu se vydáváme na evropskou pouť několika desetiletími během studené války a i přes takto širokou látku je Pawlikowskiho film až nečekaně stručný a svižný, a přesto nejse ochuzeni o nic. Nebýt toho, že se hlavní hrdinka chovala jako kardinální kráva, tak by se snad nedalo, co vytknout. (01.03.2019)

Proč se, sakra, takovéhle filmy nenatáčejí u nás? Nemám příliš rád hudební snímky, ale tohle nebyl jen film hudební, nýbrž film o hudbě. O podstatě (evropské) hudby. A taky o podstatě lásky. Opravdu mimořádné evropské filmové dílo současnosti, reflektující a odkazující se ovšem k minulosti - a to nejen příběhově, tématicky, ale i formálně. Ozvuky filmové nové vlny, nádherná černobílá kamera, neuvěřitelně sofistikovaná a přesvědčivá mizanscéna, Zeitgeist... Nesnesitelná lehkost bytí obou hlavních hrdinů, jejichž osudová láska je marněna jednak temnou dobou, komunistickou totalitou a Železnou oponou, ale i jejich vlastní neschopností se vztahu naplno odevzdat, nedostatkem pokory, jakousi existenciální odtažitostí, odstupem, oním prokletím evropského intelektuála. Je tu patrno opravdu silné prolnutí k dílu Milana Kundery, který navíc rovněž ve většině svých románů čerpal z autobiografických zážitků - osobně jsem odsoudil hlavní hrdinku kvůli jejímu vztahu (nezájmu/zanedbávání) ke svému dítěti, které měla s tím (ne)správným partnerem, což ovšem není omluva...a ono filmové dítě je ve skutečnosti scenáristou a režisérem tohoto filmu! Je to bolestný osobní příběh - temně romantická linka je vystavěna na základě běhu života rodičů polského tvůrce, kterým je film věnován. Posmutnělá rezignovanost, Dichtung und Wahrheit Pawla Pawlikowskiho... (18.11.2018)

Objektívne to je určite skvelý film. Lenže mne ako kultúrnemu barbarovi sa nepáčil, pretože bol čiernobiely, príliš epizodický, nevysvetľoval dôvody konania postáv dostatočne explicitne. Ale hlavne, ten záver a la Rómeo a Júlia, pohol dej smerom, ktorým by poľská kinematografia nemala vykročiť, lebo to pred ňou urobilo už príliš veľa európskych národných kinematografií a niekto by mal zostať filmovým optimistom. (21.03.2020)

Pawlikowski natočil inverzní film k Amour fou – zatímco J. Hausner romantický ideál absolutní lásky dosažitelné jen skrze společnou smrt milenců dekonstruuje, Pawlikowski ji přesouvá do moderních noirových kulis, v nichž jej neironicky stvrzuje. Naivismus Studené války tak může fungovat jen za cenu žánrového potlačení psychologie. (07.08.2023)