An Inspector Calls
Réžia:
Aisling WalshKamera:
Martin FuhrerHudba:
Dominik ScherrerHrajú:
David Thewlis, Miranda Richardson, Ken Stott, Chloe Pirrie, Kyle Soller, Finn Cole, Patricia Winker, Sophie Rundle, Lucy Chappell, Wanda OpalinskaObsahy(2)
Anglický průmyslník pořádá večeři u příležitosti zasnoubení dcery s perspektivním mladým mužem. V domě se však neočekávaně ohlásí policejní inspektor s tím, že před třemi hodinami zemřela v nemocnici dívka, kterou všichni znali a mohli mít na její smrti podíl... Nová stylová adaptace nadčasového mistrovského díla spisovatele J. B. Priestleyho se odehrává v roce 1912 během rozkvětu průmyslového věku. V napínavém, mysteriózním příběhu, který proběhne během jediné noci a je zároveň tvrdou kritikou třídní společnosti, figuruje prosperující rodina Birlingových. Tu nečekaně navštíví inspektor Goole vyšetřující sebevraždu mladé dívky, jež pracovala v továrně pana Birlinga. Inspektor Goole nekompromisně vyslýchá jednoho člena rodiny po druhém a zjišťuje, že mrtvou každý z nich znal a navíc mohl sehrát významnou roli v jejím tragickém konci. Během vyšetřování vyplouvají na povrch kruté činy, necitelné skutky i temná zahanbující tajemství, která hrozí, že rozervou rodinu Birlingových na kusy a navždy zničí její dobrou pověst. (TV Prima)
(viac)Videá (1)
Recenzie (79)
Mysteriózní, filozofické a kriminální drama, podle divadelní hry. Hvězdně obsazené a umě zahrané. Pokud od toho nečekáte nic epického a spíše filozofickou rozprávku s pár postavami, budete velice spokojeni. Epičnost totiž by zde byla naopak ku neprospěchu jednotlivých dějových nuancí a po skončení byste si pak nemohli pokládat zajímavé úvahy, jako například kdo byl z postav nejhorší a kdo naopak nejlepší. Není to tak jednoznačné, jak by se totiž mohlo zdát. A to se mi na tomto díle líbí. 80% ()
Hned mě tak napadá srovnání s Osmi hroznými, sice jde v obou filmech úplně o něco jiného, ale dokazuje to, že možná už není Kventýn (třeba ani nikdy nebyl) takový mistr, jakého ze sebe dělá. V Osmičce se totiž člověk dočká dialogu mezi Samuelem a tim starým churavým dědkem, přičemž ostatní jen tupě čumí, rýpou se v nose, nebo prostě jen stojí. Kventýna totiž zrovna nenapadlo, co hustého by mohli říct. (A je toho tam samozřejmě víc.) A ani nemuselo, ono stačí, aby si třeba vyprávěli, jak večer přehnou starou přes kanape, je to fuk. V Inspector calls neustále jednají všechny postavy. Rémus Lupin letos teda jede a vede si dobře. Určitě musím zmínit skvělé herecké obsazení, své postavy zvládli bravurně a já celou dobu přemítám, komu bych dal do huby radši. Nakonec z toho asi vyšla vítězně matka-ta slizká pizda-matka rodu. Nicméně, dobrými dialogy se to jen hemží a já byl zas po dlouhý době svědkem něčeho opravdu povedeného, u čeho bych si nemusel trhat žíly. ()
Opäť raz priveľké očakávania kvôli premrštenému hodnoteniu na CSFD. Aj keď treba uznať, že atmosféru to malo veľmi dobrú a nechýbalo tomu potrebné napätie, ale koniec koncov, celá táto mozaika postupne odkrývajúca povahy a charaktery všetkých zúčastnených ma napokon až tak neuspokojila. V podstate si v mnohom za to Eva Smith mohla aj sama, takže ten cielený pocit viny mi prišiel občas fakt odveci. Veď tie reakcie boli v podstate len prirodzeným logickým vyústením rôznych situácií. A ten mystery záver... divné. ()
Přijde mi, že někoho prostě už nasral způsob života a lidi kolem, a potřeboval se z toho vyřvat do kamery. Zvolil si k tomu jednoznačně nejpřijatelnější prostředí, kostýmy, časový úsek dějin i druh postav. Zabalil to do hávu detektivky a nakonec možná i mysteriózna. A proč jako ne!? Nebylo to špatné, ačkoliv se přiznám, že mě překvapilo zdejší vysoké hodnocení. Je na tom znát známka televizního filmu, ale to nesebere na napětí ani špetku. Pobavil jsem se, navíc to bylo velmi inteligentně natočené, s naprostou samozřejmostí nastavená zrcadla a kontrasty společnosti, takže si divák ani nevšiml, nebo mu nevadila, zcela banální zápletka. ()
Aneb jak se dostávat k filmům přes své oblíbené herce (Davida Thewlise). Morální stránku nechám být, i výpravu a kostýmy, ale spíš něco řeknu k divadelním adaptacím. Je to poznat. Prakticky vždy, když je nějaká adaptace divadelní hry (a hra nevychází ještě před tím z románu, případně jiného média - např. Trainspotting), je to poznat. Velmi brzy. Podle monologů postav a hlavně podle uzavřenosti scén. Ať už to byl Nicholsův film Closer (tam jsem si toho všiml poprvé) přes nedávné filmy Bůh masakru a Jméno. U všech je to poznat hlavně na herectví, na neustálé konforontaci a dialogu (není mnoho divadel, kde by se příliš dlouho nic neřeklo, kde by jen postavy seděly vedle sebe u stolu a každá si četla noviny a nic neříkaly několik minut, případně sledovaly konání bez nějakého zastřešujícího monologického nebo diegetického vysvětlení, tak jako to velice dobře umožňuje právě film) a na jedné místnosti, ze které prakticky není úniku (tady se uniká pouze ála Poeův William Wilson). U všech čtyř snímků (tří výše zmíněných a tohoto) mi to nějakým způsobem vadilo a kazilo zážitek. Divadelní hry patří na divadlo. A ve filmu se ani jako divadelní hry hodnotit nemůžou (máme zde fixovaný pohled kamery) a jako film (alespoň u mě) neobstojí. Takže je vždy hodnotím jako něco mezi; na co se rád znovu podívám pro nějaké scény, pro nějaké herce, pro pěkné dialogy, ale málokdy (prakticky nikdy) si je nepouštím znovu celé. ()
Reklama