Traja veteráni

Původní pohádka Jana Wericha pro film zpracovaná Zdeňkem Svěrákem ve skvělé režii Oldřicha Lipského s výborným Rudolfem Hrušínským, Petrem Čepkem a Josefem Somrem. Pohádka je velice vtipná, hluboká a zaměřuje se hlavně na kritiku lidské hlouposti, na lidské hodnoty a chování k druhým lidem (ostatně jako všechny Werichovy pohádky). A prvně se tu objevila snad nejznámější písnička dvojice Jaroslav Uhlíř a Zdeněk Svěrák Vadí nevadí. (27.12.2005)

Milovaná pohádka, hlavně proto, že tam hrají skvělí herci, je to o lidské hamižnosti a hlouposti a o tom, že je strašně těžké je napravit, no a v neposlední řadě psal scénář Zděnek Svěrák. Je tu krásně poznat jeho hra se slovy, kdy ten slovní humor je místy prostě jedinečný. Díky tomuhle filmu jsem si zamiloval Rudolfa Hrušínského. (25.12.2014)

Svěrákovská milovaná klasika, kterou musí mít každý zákonitě rád. Poselství, jež si tato pohádka nese, je totiž i po těch letech aktuální více, než si vůbec myslíme. Výborná práce! „To bude chtít do Prátru, na pouť. Čuchá tam nějakou zábavu. Aby se tak namotal na to jejich kolo... Zavolejte Vídeň.“ (24.12.2019)

Nestárnoucí filmová adaptace Werichovy ryze autorské pohádky je jedním z vrcholů postmoderního přístupu k tomuto žánru. Cenné jsou hlavně všechny ty gagy a nezaměnitelná cimrmanovská poetika. Mimo to, že jde o nadčasovou pohádku, vtělili Zdeněk Svěrák s Oldřichem Lipským do filmové verze hlubší zprávu o fenoménu globalizace...to globalizované balkánské království, kde se na rakouský valčík tancuje břišní tanec, je obrazem dnešního světa... (24.12.2017)

Říkám to furt: zlatí komunisti; kdo nevěří, pro toho mám jen jedno slovo: „s velbloudééém“. Proto všemu, co je v tomto filmu kultuhodné, budiž na Bílé Hoře vztyčena socha zlatého velblouda v rudém cylindru. Tři veteráni jsou prvotřídním dokladem, že ať Svěrák tou svou laskavěhumornou lidskostí páchne sebenasládleji, přece téměř vše, na co kdy sáhl, patří do čítanek jakožto kultovní slovesně-kulturní artefakt postfáze národního obrození (ale abych neurazil božstvo: původcem Tří veteránů je národní modla Werich). Hvězdičku bych arci ubrat měl (ani mě nenapadne): sem tam slabší moment, sem tam tlačení na pilu lidové humanity (aby bylo jasno: když se na pilu tlačí, zadrhne se a neřeže); na vině je jak Svěrák, tak všichni tři představitelé titulních postav, což však nic nemění na geniálnosti jejich obsazení; stáří dvou z nich sice působí poněkud nepatřičně, ale vadí? Nevadí. K tomu Lasica a Satinský se Skalskou, Gerendáš (v chacha „životní roli“) i sám Svěrák naprosto dokonalí v tomto království s línými pavouky i obyvateli, jehož vladařská rodina dobře ví, zač je v Pardubicích perník, z nějž nos andělské mrchy vyráží na své famózní Europa tour, to vše pod šťastnou taktovkou velikána české filmové parodie Lipského; jeho bratr v roli trpaslíka solidně ucházející, je to však štramák Kopecký, kdo své doslova pidipostavě věnoval sólo hodné této báječné pohádky; o Uhlířově vkladu věru není nutno ztrácet slov. Abychom nepřehlédli urklasičnost: cesta z války tam a zase zpátky a zase zpátky tam a málem tam zpátky a zpět. Přes zasněžené hory a obratiště je pod frňákovníkem. Ještě při předposledním zhlédnutí jsem neměl valného pochopení pro finální adoraci flašinetu, nástroje podbízení se dětem, či spíše tomu, jak by je dospělí chtěli mít: veselé a hravé vděčné protosubjekty, na nichž lze páchat dobro. Ale nyní, o rok dospělejší, pochopil jsem konečně, že navázat a znovu začít nebylo možno jinde než tam, kde cesta začala, a naprosto ne jinak než vylovením oné osudné kliky. Jo a s humanitou by to nebylo tak zlé, kdyby byl do role sedláka obsazen Smoljak; i symetrie díla by tím dosáhla dokonalosti. (15.02.2012)