Zelig

Musím se přiznat, že jsem se sám několikrát načapal v představě, že ti herci v Proměnlivém muži přehrávají a že jsem se dozvěděl zajímavou věc o tom kdo přerušil Hitlerův projev - ale kurňa, vždyť je to mystifikace! Film tak přesvědčivý, od samotné hudby, výkonů, dokumentárního zpovídání a dalších maličkostí, které však nezůstaly opomenuty a tvoří úžasný celek.Od této chvíle přebírá Zelig pochodeň mého nejoblíbenějšího Woodyho filmu, kterou až do této chvíle neslo Seber prachy a zmiz. (08.11.2005)

….. „ Člověk, který se umí proměnit v jiného“. Hm. Jenže já vidím stále toho samého Woodyho Allena a s většinou jeho filmů si opravdu nerozumím a především s těmi ve kterých sám hraje. Nu což, do skupinky intelektuálů nadšených z každého JEHO díla nikdy patřit nebudu ( to vím už dávno) a navíc zjišťuji, že s každým dalším viděným „Allenem“ …. mně to vadí míň a míň. Čest výjimkám. (24.10.2006)

Smrť, dane a každý rok ďalší film Woodyho Allena, tak nejako vyzerajú istoty súčasnosti. Woody Allen je fenomén, ktorý svojim dielom ostro rozdeľuje divákov na nadšených obdivovateľov a nezmieriteľných odporcov. Videl som pomerne málo jeho filmov a zatiaľ patrím skôr do tej druhej skupiny. Zelig má originálny nápad (dávno pred Forrestom Gumpom) a výborné technické riešenie. Bohužiaľ to je všetko. Okrem toho je tam už prítomný iba Allenov egocentrizmus, problémy psychotika a po pár minútach aj nuda. Aký rozdiel oproti českému Happy endu, kde tiež bol na začiatku originálny nápad. (17.09.2010)

Jeden z nejlepších dokumentů všech dob, díky němuž nezůstane podivuhodná postava Leonarda Zeliga navždy zapomenuta, a to i přesto, že Zelig může svojí do absurdnosti dovedenou konformností mnohého pohněvat, pracujícím bere alespoň pět platů a z Žida se bezostyšně mění v černochy i indiány, čímž zamotá hlavu nejednomu příznivci Ku-Klux-Klanu. Jen škoda, že jsme nemohli pozorovat, jak by si Zelig počínal na norimberské lavici obžalovaných. (08.11.2005)

Pro mě osobně nejnudnější Allen ever, měl jsem strašný problém to dokoukat. Co na tom, že se Allenovi dokonale podařilo napodobit dokumentární styl, o který usiloval, se všemi těmi mluvícími hlavami a přibližujícími se záběry na staré černobílé fotografie, protože přesně tohle je podle mě nejnudnější typ dokumentů pod sluncem, a doslova jsem u toho umíral. Navíc nesnáším mystifikaci jako takovou (mockumentary, chcete-li) a přišlo mi to i dokonale nevtipné, nezasmál jsem se u toho ani jednou. Působilo to na mě spíš jako opilost vlastním egem a topení se v nostalgii po dávno mrtvé éře, kterou jsem nezažil a osobně k ní nemám žádný vztah, takže víc jsem se s tím už minut nemohl. (14.10.2022)