Sedící slon

Čtyřhodinová skladba z dlouhatánských záběrů v tarrovském stylu (sám maďarský mistr je velkým obdivovatelem tohoto kousku) vyprávějící příběh čtyř protagonistů během jednoho dne kdesi v Číně uprostřed ničeho. Jednoduchá zápletka, k jejíž vylíčení by samozřejmě nebylo třeba takové stopáže, není to nejdůležitější. Tím je sdílená pesimistická představa světa hlavních postav, kterou sebou příběh nese. Zákeřného světla kde i ti nejbližší jsou vám těmi nejcizejšími, světa v němž se lidé snaží přežít pod rouškou cynismu, nebo se proti němu pokouší agresivně vymezit, ale v němž zůstanou za každou cenu osamoceni a utopeni v naléhavém pocitu smutku jen s nepatrnou nadějí na nějakou změnu, která je v nedohlednu a také pravděpodobně nikdy nemusí přijít. Pro mnohé film nekoukatelný kvůli své délce a pomalému tempu, pro ty vnímavější jistě také zdrcující, ale právě díky tomu jakou rezonanci film dokáže v divákovi vyvolat nejen pomocí své stopáže, která je po nutném naladění se na trvání filmu jistě optimální. První hodina nebo možná dvě jsou pomalým rozjezdem, kdy je velmi zřídka užíváno nediegetické minimalistické hudby, frekvence jejího užívání se však v druhé půli razantně zvýší a jsou to právě zejména scény, ve kterých s obrazem hudba koexistuje, jež jsou těmi nejpůsobivějšími. (19.06.2022)

Jelikož jsem šel cíleně, na doporučení, tak jsem si dával trošku na čas. Ono, přeci jen, čtyři hodiny jsou čtyři hodiny. Hu Bo byl ale talent jak se patří. Dokázal perfektně odvyprávět příběh smutných lidí ve smutném, ale zvláštně působivém čínském městě Manzhouli s takovou přesností, že i ty dlouhé záběry mi nevadily. Měly nápad, byly originální a dokázaly držet napětí, i když se na první pohled nic nedělo. Ale na druhý se ve skrytu filmu odehrávaly největší lidské emoce pod sluncem. Sedící slon je velký filmový zážitek, zároveň je to ale kousek, který nedáváte každý den. Jak délkou, tak myšlenkami. A tak se k němu také musíte chovat. (23.11.2020)

Kdo kdy měl možnost položit otázku Bélu Tarrovi, tak musí uznat že Hu Bo, jakožto jeho žák, se dožil překvapivě vysokého věku. Ten tarrovský vliv tam vidět je. Tentokrát akorát umírající velrybu nahrazuje příslib sedícího slona a my jsme tentokrát v závěru stále ponechání v naději, že v něm postavy najdou co hledají. Jenom ta sebevražda režiséra po dokončení filmu tomu trochu přidává trudného kontextu. Sedící slon samozřejmě i v rámci pečlivé snahy o vykreslení bezvýchodnosti pozic většiny zúčastněných, má tendence budit v člověku dojem nějakého ultimátního díla na poli apatické deprese, kdy je ale třeba být opatrný, protože stále je to "jen" velmi ambiciózní debut, který má své chyby, většinou vycházející z Hu Bovi mladistvé velkopanskosti. Mnoho scén není moc dobře inscenovaných (jednou dokonce jeden z herců viditelně podlézá pod kamerou na druhou stranu jejího rámu), kamera opakuje většinu času ten stejný pohyb a v tom usnaženym osmnáctiminutovym záběru se nelze zbavit pocitu, že herci se v něm už vyloženě flákaj, protože neví, co v něm mají tak dlouho ještě dělat. Závěrečná scéna s hákisákem ve světlech autobusu mě pak ale nějak zvláštně zastihla nepřipraveného a dostala se mi zvláštně blízko. A to nemyslím tím, že to byl poslední záběr nebo co na jeho konci zazní. Ale prostě to, co se v ní v tom stmelení z unavené všednosti tak nějak normálně děje. (06.05.2024)

Kde je Man-čou-li nevím, ale jistě vím, že je tam "katatonický" slon, který stále jen sedí. Nehýbá se proto, že má strach z pohybu. Negativní katatonie má tyto příznaky: stupor, mutismus, negativismus, vosková ohebnost, povelový automatismus. To všechno můžeme sledovat v různých fázích u všech čtyřech postav, které jsou tu kladeny do popředí. Z filmového pohledu jsem zpočátku uvažoval o návaznosti na Tsai Ming Lianga, kterého mám rád, ale nakonec jsem tuto vazbu definitivně zavrhnul. "Sedící slon" (v konstrastu k "Sedícímu Býkovi") je originál, ale může být precedentem další filmové produkce o společnosti, v níž se na poznámky nereaguje, na otázky neodpovídá, na návrhy odpovídá "nemám čas", "mám už něco jiného" nebo "nestíhám", o společnosti, jejíž složité a propletené vztahy, a z ní vyplývající závazky a povinnosti, paralyzují jiné vztahy, které by snad ještě byly schopné rozdmýchávat vášeň a probouzet radost. V Man-čou-li je slon, který řve. (25.10.2019)

Epický debut a zároveň i poslední snímek spisovatele a režiséra Hu Bo prezentuje čínský nezávislý film. V promyšlených dlouhých záběrech sledujeme čtyřhodinovou mozaiku složenou z postav lokálního zloděje Yu Chenga, důchodce Lao Jin, mladého studenta Wei Bu a jeho šikanovaného kamaráda. Sedící slon představuje mikroskopickou sondu do charakterů postav a jejich možností volby. Jedná se o jeden z nejsmutnějších snímků z celé karlovarské přehlídky, nejen svým existenciálním vyzněním, ale hlavně sebevraždou Hu Boie (po dokončení prací na filmu). Cenzurou proškrtaný čínský film přišel o jednu z hlavní postav nezávislého umění. (04.07.2018)