Za hrsť dolárov

Nečekal jsem, že i po letech se budu bavit jako kdysi. Nejlepší figurkou je hrobník - kdo by si nevzpomněl na Limonádového Joe... Film není ani příliš krvavý (kromě ruční lekce, kterou Clint inkasuje a normálně by ji člověk prostě nepřežil), ovšem na nedostatek mrtvol si nelze stěžovat. Tenkrát na západě je sice o třídu výš, ale i tyhle špagetky baví. (31.01.2016)

Excelentny "remake" a execlentny spagetti western v jednom. Kurosawov Yojimbo a jeho hrdina Sanjuro boli preneseny s feudalneho japonska na divoky zapad v skvelej a pritom takmer nezmenenej podobe. Prave na tomto priklade sa da najlepsie pozorovat, ako vela maju samurajsky a westernovy film spolocne (samozrejme berieme v uvahu hlavne filmy, ktorych hlavna postava - kowboj/samuraj, je obrazom tzv. vlka samotara). Svojmi kvalitami a jedinecnostou (Eastwood, Morriconeho hudba) sa vsak tento film povisil nad pojem "remake" a stal sa klasikou samou o sebe. Tak, ako je Yojimbo klasikou samurajskou, tak je Pre hrst dolarov klasikou westernovou. A to, ze maju spolocny pribeh a hrdinu je ich vlastnostou, ktora je krasnym prepojenim kinematografii dvoch absolutne odlisnych krajin. Film ako cesta k zblizovani ludi a narodov ! :-) (10/10) (01.08.2008)

Na divoký západ presunutý remake slávneho samurajského opusu Akiru Kurosawy, Telesná stráž bol vo svojej dobe zjavením. Čisto americký žáner dostal konkurenciu zo starého kontinentu, ktorá v mnohom svoje vzory prekonala. Príbeh pištoľníka pracujúceho zároveň pre dva znepriatelené gangy priniesol svetu nový podžáner zvaný „Spaghetti - western". Tieto filmy boli drsnejšie, atmosférickejšie a temnejšie. Taliansky génius Sergio Leone tu ešte nemal tak prepracovaný rukopis, ako vo svojich nasledujúcich počinoch, no aj napriek tomu sa tu zrodila nesmrteľná klasika s úžasnou hudbou Ennia Morricona a vtedy neznámym Clintom Eastwoodom vo svojej najikonickejšej úlohe. Ešte kvalitnejšie a už čisto autorské pokračovania prišli onedlho. Spolu vytvorili jednu z najlepších trilógií všetkých čias. 9/10 (17.01.2004)

86% - Dlouho jsem si říkal, že tento film netřeba komentovat, ale včera jsem viděl Kurosawova Yojimba, a na Hrst dolarů jsem při něm musel myslet celou dobu... Podle mě se zde jedná o výtečný remake, který se díky typické Leoneho strategii "oči a hudba" dostane pod kůži diváka o něco rychleji, než jeho japonská předloha. Rozumná délka filmu a výborné nápady si zde rozhodně zaslouží pět hvězdiček. Teď ke kladům mohu připojit i mnohem věrnější a "fajnovější" zpracování originálu, než je tomu např. v Sedmi statečných. (17.04.2006)

Tenhle kultovní western vznikl prakticky v téže době jako můj vysoce oblíbený snímek Limonádový Joe a ten si utahuje přesně z toho, na čem naopak Leone programově staví. To znamená na zdůrazňovaných žánrových klišé, naivitě děje a nerealistickém vidění historických událostí a dějů. V případě Leoneho snímku u mě ani trochu nefunguje nostalgie, která v některých případech ovlivňuje, konec konců nejen můj, poměr k hodnoceným filmům, protože jsem tenhle kousek během dospívání neviděl. Samozřejmě Pro hrst dolarů stojí na počátku subžánru spagetti westernů, je to uznávaná klasika a pochopitelně tam bez větší námahy nalézám prakticky všechno, co zapříčinilo úspěch Leoneho tvorby. Výborná práce s kamerou, scény vystavěné tak, aby maximalizovaly ty nejzásadnější lidské emoce, ostrý protiklad kladných a záporných postav, prostřihy na zpocené zarostlé tváře a divoký svit v očích, vůbec smysl pro filmový detail a skvělý casting, který mimo jiné pomohl do sedla Clintu Eastwoodovi a udělal z něj hvězdu světového formátu. Jenže co naplat, k westernu - a to jsem psal ve svých komentářích už víckrát - mám opravdu vlažný vztah, a tak nemůžu přehlédnout spoustu nedodělků. On se v tomhle filmovém žárnu Leone teprve hledal a piloval svůj režijní rukopis. A zatímco v jiných zábavných žánrech, které jsou mi blíž, žánrová klišé odpustím mnohem radši, tady jsem k nim nesmiřitelný. Například klíčové scény typu přepadení vojenské kolony nebo likvidace baxterovského doupěte jsou natočené opravdu špatně a přímo volají po parodii. Jen si povšimněte těch desítek mužských postav, které se po zásahu do hrudi napnou, chytí za srdce a s typickým pohybem se pomalu klátí k zemi. Scénář je celkově naivní a člověk u téhle produkce prostě nemůže používat mozek. Ve svých pozdějších filmech Leone přidával mnohem větší myšlenkovou hloubku, nové motivy a i Morricone se vzepjal k mnohem emotivnějším výkonům. Pokud už western mám raději realističtější styl, který například předvedli Coeni ve svém novém zpracování Opravdové kuráže. Tomuhle filmu schází spousta toho, co ve filmové tvorbě uznávám, tzn. realističnost, syrovost, řekněme vnitřní logika příběhu, a naopak přečnívá všechno, co mě od tohoto žánru odpuzuje. Celkový dojem: 40 %. (11.09.2011)