Vtedy na Západe

Pozoruhodný western evropské provenience nese na sobě - ke svému prospěchu - známky svého původu. Oproštěn od tradičního sentimentu klasického amerického westernu třicátých až šedesátých let minulého století zachovává s pietou až úzkostlivou základní znaky žánru, mýtus dobra a jeho vítězství, které zde přerůstají až do klasického mýtu někdejšího pověstného Divokého Západu (proslulé hudební motivy). Svým způsobem tvoří neotřelou součást italského neorealismu; lze ho nazírat jako formu italské, ale vlastně i evropské sebereflexe mýtů rodokapsu, kovbojek přenesených na plátno, jako touhu vychutnat ovoce, které už není zakázané, jako snahu vymezit a současně si i užít to nové i to tradiční, které to všechno s sebou nese. Mluvit o mimořádně dobře zvládnutém prolnutí hollywoodského a evropského herectví, o schopnosti oslovit ne klubového, ale i masového diváka (mluvím tu o své vlastní zkušenosti) znamená zachytit další výrazný klad dnes již klasického díla. Pohnutí a radost, asi tak lze nejlépe zachytit pocity, které se nás zmocní, narazíme-li po desetiletích na tohoto našeho blízkého, drahého přítele a jeho nezapomenutelné hrdiny a jejich stejně nezapomenutelný příběh. (19.03.2008)

Po dlouhých letech mohu konečně ulevit svému svědomí a nahlas říct, že jsem souvisle a bez přerušení zhlédl Leonovo veledílo. Je docela zvláštní o takovém filmu přemýšlet - v podstatě všichni o něm slyšeli, většina ho viděla, velká spousta ho po právu uznává či adoruje; každá scéna či (ikonický) záběr, každý užitý (dnes už naprosto zklasičtělý) hudební motiv byly zanalyzovány snad ze všech stran a úhlů. Stojí tedy před vámi zcela obnažené autorské dílo a vy máte pocit, že ho jakoukoli myšlenkou znásilňujete, byť jen abstraktně. Zmiňovat cokoli dalšího bych v tuto chvíli vnímal jako neúctu a hlavně je to po přečtení Douglasova analytického textu na jeho blogu celkem zbytečné. (04.11.2014)

Nezapomenutelná, věčná hudba Ennia Morriconeho. To je hlavní důvod, proč je Tenkrát Na Západě nejen v mém srdci uchováván jako ten nejlepší western. Proč? Protože Morricone dokáže svojí hudbou vytvořit nenapodobitelnou atmosféru, protože Harmonika, protože CC, protože Henry Fonda, protože těch protože je příšerně dlouhá řada..... Hudební Finale vám vžene slzy do očí... (26.03.2003)

První půlhodinu jsem si opravdu těžko zvykal na režisérův styl a jeho utahané scény. Nikdo jiný však nedokáže nastolit tak přesvědčivou atmosféru Divokého západu jako právě Leone. Pokud hledáte nejlepší western jste blízko, protože je od stejného režiséra. Hodný, zlý a ošklivý však nechává tuto ukolébavku daleko za sebou. (09.02.2010)

Tenhle western je z jedné strany ryze vesternový, ale vlastně naprosto odlišný od všech ostatních. Téměř 3 hodiny jsem vydržela bez jediného náznaku nudy sledovat těch několik málomluvných, krásně načrtnutých postav, tu vyprahlou poušť, kterou křižují ti nejdrsnější pistolníci a hlavně poslouchat famózní hudbu, kterou složil pan mág Ennio Morricone. Jenom zaslechnout ty 4 tóny harmoniky a víme, ve kterém filmu jsme. Troufám si říct, že Tenkrát na západě by bez Ennia byl tak trochu jiným filmem. (29.06.2006)