Nezanechať stopu

Krátce po Šťastném Lazzarovi další film, na jehož konci jsem měl chuť utéct do divočiny a zbytek života strávit mezi vlky. Ty filmy jsou sice zásadně odlišné, Beze stop je například mnohem intuitivnější - události prostě jako v časosběrném dokumentu následují jedna za druhou, aniž by byly dopředu exponovány (celá první polovina Šťastného Lazzara je oproti tomu přípravou na tu druhou), děj volně nedramaticky plyne, některé podstatné informace se nedozvíme, k mnohým postavám a situacím se vyprávění nevrací (o matce například dozvíme pouze to, že měla ráda žlutou barvu). Překážky musejí hrdinové překonávat zejména kvůli tomu, aby lépe poznali jeden druhého a sami sebe, ne kvůli dosažení určitého cíle. Při bližším pohledu lze v Beze stop stejně jako v Lazzarovi odhalit předivo motivů provázaných s tématem vztahu člověka k vlastní přirozenosti. Oba snímky obracejí naši pozornost (zpět) k přírodě (či obecně k tomu dobrému a nezkaženému), resp. nás nutí k zamyšlení nad vztahem člověka k ní. Myslím, že se jim to daří ještě lépe než „čistým“ přírodopisným dokumentům, na které je vzhledem k absenci lidského elementu obtížnější se emocionálně napojit. V Beze stop tomu napomáhá fakt, že ve filmu není jediné záporné postavy. Jde čistě o střet systému (vůči němuž se Graniková nestaví vyloženě kriticky) s lidmi, kteří chtějí (potřebují) žít mimo něj. Jejich situaci chápeme, ale zároveň nejsme návodně vedeni k přijetí stanoviska, že waldenovský způsob existence je jediným správným. Podobně ambivalentně se film staví k otázce svobody. Civilizace sice stanovuje závazné normy (vztahované zde i na vánoční stromky, které musejí všechny vypadat perfektně) a každého se snaží nějak zaškatulkovat (jako Tom ukládá do šuplíků v novém domě košile), ale hlavní hrdinka je zase v lesích pod neustálým patronátem svého otce a nemůže se spolehnout na základní životní jistoty. V dobrém i zlém připomínají pár mořských koníků, které je zpřítomněn dívčiným přívěskem nebo pomerančovou slupkou připomínající právě tohoto živočicha, který zůstává v páru po celý život a v jehož případě mláďata vyrůstají v břišním vaku samce, nikoliv samičky. Dát někomu svobodu přitom může nejzazším vyjádřením lásky. Film tak sice svým příběhem zviditelňuje určitá témata, ale rozhodnutí, co je lepší, nechává na nás. Podobnou volnost ovšem nechává Will při výchově své dceři. Nevede ji k přijetí jednoho dogmatického pohledu na svět (na její zmínku o tom, že Bůh stvořil žáby, jak se dočetla z letáku rozdávaného místní křesťanskou komunitou, reaguje s úsměvem, ale ne odmítavě), ale podněcuje její zvědavost. Díky této volnosti, kterou nám film poskytuje, má o to větší váhu názor, k němuž dojdeme. O to déle také film po odzbrojující, přitom nanejvýš prosté předposlední scéně doznívá. 85% (14.07.2018)

Za souslovím "nezávislý film" v posledních letech většinou podezřívavě hledám nějaký pravdoláskařský moralizující blábol pro salónní humanisty a naivní idealisty odtržené od reality. Ale tady jsem se spletl. Nejedná se totiž o utopické vlhké fantazie o návratu do lůna Matky Přírody a životě v souladu s ní, jak jsem se zpočátku domníval, ale o psychologicky zajímavý příběh o potřebě života mimo společnost. Ne na okraji společnosti, ale mimo společnost, to je důležité. Ovšem v dnešní době a v našem civilizačním okruhu je to takřka nemožné, to dá rozum. Ale Ben Foster to se svou dcerou zkouší stále znovu a znovu a nenechává se odradit. Dlouho mi vadilo, že scénář nevysvětluje podstatnou věc, a to proč a před čím (před jakou minulostí) Foster vlastně utíká, ale postupně jsem zjistil, že to není důležité a že je vlastně lepší, když to zůstane skryto. Film zkrátka nenabízí žádné odpovědi, protože ani neklade žádné otázky. Ale v leckterém divákovi může vzbudit určité pocity a pobídnout ho i k nějakému tomu zamyšlení, třeba nad smyslem života, vesmíru a vůbec. Například část mého Já si opět potvrdila, že by se jí asi líbilo žít na americkém severozápadě. (06.11.2022)

Jelikož jsem líný a prašivý měšťák, jehož dny na skautském táboře byly vždy ztělesněním očistce (ráno rozcvička, dopoledne ruční práce, odpoledne fotbal, večer noční hlídka -peklo), představa života v lesích, s pouze několika základními věcmi z moderního světa, pro mě věru příliš podmanivá není. Leave No Trace je v podstatě takovou kombinací McCarthyho Cesty a snímku Tohle je náš svět. Film boduje především v milém vztahu mezi zarputilým melancholickým otcem a jeho zvědavou dcerou, která vypadá na dosud neobjevený talent. Bena Fostera mám rád. Je to takový zvláštní, ale zároveň sympatický typ, kterému by měla být věnována větší pozornost. I když pouto mezi hlavními charaktery a celkovou atmošku má film zvládnutý dobře, stejně se nelze příliš zbavit pocitu, že v mnoha částech je poněkud mdlý a utahaný, plus emočně diváka příliš nezasáhne. V podstatě k tomu mám podobný názor jako k tomu filmu s blonďatým Aragornem - nic extra, ale milé a dobře natočené to určitě je. Lepší 3* (09.10.2018)

Tak trochu vykrádačka Captain Fantastic s tím, že zde je téma vážnější. Režisérka ovšem nezvládá dramatickou část a Ben Foster místo vyvolání konfliktu celou dobu v sobě vše potlačuje, což mi přijde vyloženě škoda. Mladé překvapení v podání slečny McKenzie je ale výborné. Vypadá to, že se klube nová hvězdička. (11.10.2018)

„Chceme, nebo potřebujeme?“ - „Obojí.“ Aneb jak se žije v lese bez svolení úřadů...Beze stop je takový malý, nenápadný, komorně laděný film, přesto jsem si ho moc užil. Možná jsem byl jen správně naladěný, ale putování ústřední dvojky žijící skoro až partyzánským způsobem života mě bavilo. A ačkoliv tahle studie vztahu disciplinované dcery a traumatizovaného otce na cestě plyne pomalu, vůbec to nevadí, divák to má především procítit. Naladit se na otcův odpor vůči nedobrovolnému socializování, stejně jako dceřino postupné (ačkoliv tlumené) bouření se či prohlubující odcizení. Pak ani není potřeba přehršel dialogů, hlavní protagonisté vše dokážou s přehledem zahrát i třeba jen grimasami a očima. A oba jsou perfektní, zvlášť Thomasin (ta mě zaujala už v o rok mladším Jojo Rabbit a budu ji nadále pozorně sledovat). Okamžik zlomu visí ve vzduchu, a i když je zde spíš decentní, závěr mi přišel krásně niterný (dojemný tak akorát, aby nezačal citově vydírat). Dávám solidní 4*, nezodpovězené otázky ve výsledku vadí minimálně. (29.03.2020)