Nahý

Hodně divný a přesto hodně zajímavý film. Hlavní hrdina je velmi nevyrovnaný mladý muž, který pořád něco mele a pořád někoho a něco rozebírá. Chlapům obvykle velmi rychle začne lézt na nervy a ženské postavy ho buď osudově milují (což já osobně nechápu) nebo ho za chvíli nemůžou ani vidět. Je svůj, nechápe, proč někoho urazí a co jim vadí a hlavně nesnáší, když se na něj někdo váže. Všechny ostatní postavy jsou taky divné, ale kouká se na to dobře. David Thewlis ovšem vleze na plátno a okamžitě ho ovládne, skvělý výkon. (19.01.2009)

Veľmi zvláštny a rozporuplný film, ktorý v jednom okamžiku zaujme, nadchne a vzápätí odpudzuje. Pozitívne je, že napriek slušnej dĺžke nenudí. Nemám žiaden vzťah k bezdomovcom a lúzrom. Ani dobrovoľným, ani tým, ktorí sa medzi nimi ocitli nechtiac. Všetky postavy tohto filmu boli ako z nejakého panoptika, nepravdepodobné, skarikované a iba chvíľami zaujímavé. Film bol od začiatku do konca na dve hviezdičky, čím vyjadrujem názor, že nemusel a nemal byť nakrútený. Ale tú tretiu musím pridať za fantastický herecký výkon Davida Thewlisa, ktorý statočne ťahal celý film. (07.03.2012)

Fakt nářez tenhle film!!! Dvouhodinovej hereckej koncert jakej jsem už dlouho neviděl. Těžkotonážní temný komedialní drama se valí na diváka s neuvěřitelnou kadencí plnou mega-dialogů ... Šílenost sama, spousta otazníků, žádná odpověď. Úžasná ústřední melodie. Divák u konce již zcela zdecimován, unaven a možná i zhnusen ... Těžko popisovat, tohle se musí vidět ... (21.12.2012)

Velice zajímavý film, který je jakousi sondou do života jednoho muže ve středních letech, jenž vlastně nemá kam jít, a tak se napřed zastaví za svou bývalou holkou a potom se setkává s dalšími lidmi různých povah a vštěpuje jim svá moudra. Musím říci, že i přesto, že občas jsem se nudil a občas jsem nestíhal v rychlém proudu řeči myšlenkově pobírat, co hlavní hrdina říká (týká se to hlavně rozpravy hlavního hrdiny s nočním hlídačem), i tak se mi film velice líbil a rozhodně jsem měl po skončení filmu pocit, že jsem viděl nadprůměrný film zajímavý dějem i postavami. A občas jsem se i dost nasmál, hlavně rozprava Johnnyho s tím podivným Skotem, jenž hledal svou holku Maggie, byla velice vtipná, takového křupana ve filmu jen tak neuvidíte. Ale tak nějak pomalu se dostávám k tomu hlavního, co zde chci pochválit, a to byl naprosto perfektní herecký výkon Davida Thewlise, který v hlavní roli naprosto exceloval. Určitě se jedná o jeden z nejzajímavějších hereckých výkonů, které jsem dosud ve filmu viděl. Thewlis opravdu dokáže se svým herectvím utáhnout celé dvě hodiny a film nudí jen málokdy. Nevím, jak bych hodnotil, nebýt výkonu pana Thewlise, kterého jsem dosud znal jen z role v Harrym Potterovi. Ale opravdu mu tleskám. Jinak film jako celek určitě působí velice dobře a kvalitně, pouze ta občasná nuda se mi tam nelíbí, a proto také dávám hvězdičku dolů, ale čtyři hvězdičky už si tento film určitě zaslouží. (04.12.2008)

Kdyby tato Leighova horečnatá chodecká „road movie“ (anebo sauntererie?) pojednávala více o nahých než o nahém, jehož poriomanie (a monomanie!) organizuje ono ustavičně připomínané drama naplňujícího se konce světa, zasáhla by mě tím víc. Všechny ty životy tváří v tvář žvástu, v nějž se zhroutil člověk, kamení, a divák tak klouže jen po evidovaných skulpturách v zapomenutém lapidáriu na konci studené války, ačkoliv důvěrnějším nahlédnutím v tu hemživou rozmanitost duší, z níž se rodí stále nová a nová první slova, by se dozvěděl více i o sobě samém, a neutvrzoval se jen v tom, jak správně sám tento svět vidí: protože vnímá jen zkreslujícím prizmatem zotročujícího Já. Zdánlivě vědoucí Johnny není nějakým osamoceným prorokem v londýnském panoptiku osamělých: sám je pouhým odrazem prvotního výkřiku, který ještě před půlstoletím zněl sytě krutým hněvem, zatímco on již své kletby jen vykašlává. Pansofické promluvy posedlého chorobnou neumluvitelností k sobě strhují přílišnou pozornost, takovou, jaká až zatemňuje celé navštívené (nikoliv obývané) prostředí: vyvolávají dojem, že je tím, který má každému co říct, zatímco ve skutečnosti stále mluví jen se sebou samým – v ostatních. Nenaslouchající a znecitlivělý nic nesděluje a s nikým nic nesdílí, jen cituje, trápí a zesměšňuje: bližní se mu otevírají jen jako různě zaprášená jeviště, na nichž sehrává svá ochotnická představení dle konvenčních scénářů. Struktura vyprávění, konfrontující jej souběžně s další vychýleným egomaniakem, psychopatickým sadistou, mi přišla rovněž příliš vypočítavá, poplatná snaze o příběh (byť efektní): vyvolává mylný dojem jedné osudové polarity, zatímco k takovému zásadnímu střetu dochází v každém záběru. Méně je mnohdy více – a to Leigh dokázal svým skvostným debutem Bleak Moments. V Nahých (!) toho mohl rovněž dostát, ale zřejmě se obával, že by tak film zahustil v divadelní hru… A obával-li se toho skutečně, pak oprávněně: protože divadlem tento film opravdu voní (a někomu jistě také páchne), a tímto feromonem mě také ještě více přitahoval... Každé setkání charakterizuje dokonalé a soustředěné vystižení postav – jejich jazykem, zvláštnostmi reakcí i skrytou motivací k hovoru (a v neposlední řadě skvělým herectvím všech představitelů). Každý z hrdinů touží po jedné, určité odpovědi, a té se mu nedostává – na rozdíl od krutosti, tělesné, duševní i jazykové. Nevnímaný, trýzněný prostor rovněž uzavírá tyto osobité interakce silou lidmi netušenou a každou repliku odstiňuje jakýmsi sivým smyslem věcí posledních: s každou větou tedy hrozí, že spadne opona a přikryje i diváka. Tak nevím, zda přeci jen nejde spíše o poctu Sarah Kane než Tonymu Richardsonovi… (20.01.2018)