Prekliate dedičstvo

Po smrti svojej babky sa jej pozostalí snažia vyrovnať so žialom z jej odchodu. Čakajú na nich ale temné odhalenia, a v čase, keď väčšina rodín počíta výnos z dedičstva, sa v ich dome rozpútava peklo. – Ďalší horor, z ktorého reportéri urobili najväčšiu žánrovú udalosť storočia. Kedy konečne ludia pochopia, že do produkcie A24 sa jednoducho normálny film nedostane, ale to, že je film trochu iný, neznamená, že ide o niečo špeciálne? Talent debutanta Ariho Astera sa nedá poprieť, ale vo výsledku dopláca hlavne na nedostatok skúseností. Darí sa mu budovať nepríjemnú atmosféru, ale každú desivú scénu zakončí nejakým primitívnym odhalením, tj. zobudením sa zo sna, halucináciou alebo v tom najhoršom prípade nejakým digitálnym úkazom. Oceňujem ale to, že režisér necháva hercov a ich charaktery v náručí extrémne náročných situácií, ktorým sa je treba postaviť. Slečna Milly Shapiro by si mala nájsť poriadneho manažéra, pretože ak sa nebude báť využiť svoj look, čakajú na ňu v tomto žánri velké veci. V budovaní atmosféry pomáha režisérovi aj hypnotizujúci soundtrack, ktorý hrá netradične aj počas dialógov. Záverečné odhalenie tajomstiev bolo síce značne nápadité, ale nebolo odprezentované správnou formou, takže jeho desivosť bola minimálna. Človek nemusí byť ani Mystic Mac, aby vedel, že o pár mesiacov sa objaví kampaň, v ktorej bude Eggersov The Lighthouse alebo Asterov Midsommar označovaný za najlepší horor desaťročia, aby vo výsledku fanúšika žánru ničím prevratným neprekvapil. + herečka z Krampus + herec z Vampire Academy + herec z My Friend Dahmer (23.08.2018)

Hororová udalosť nielen tohto roka. Hereditary neponúka ohrané lakačky pre mainstreamového diváka. Chce potešiť toho náročnejšieho, fanúšika žánru a ponúknuť mu to, čo sa už tak často nevidí. Nepríjemný zážitok v tom najlepšom slova zmysle. Tento film nie je strašidelný, ako sa všade dočítate. Je nepríjemný, miestami až mrazivý, obsahuje scény, pri ktorých bolo celé kino ticho a litre krvi či bubákov spod postele nečakajte. Hereditary je niekde inde. Pozvoľné plynutie deju a pomaly budovaná atmosféra, dáva divákovi dostatok času na vnorenie sa do deju filmu a pripravuje ho na peklo v samotnom závere, ktoré je doslova zvrátené. Ako som už vyššie písal, zabudnite na tuctové lakačky, debutujúci režisér Ari Aster vás vydesí jediným zvukom. Prehypeovaný A Quiet Place sa musí hanbiť. (29.07.2018)

Během sledování jsem si vybavil Vymítače ďábla a podobné žánrové milníky, beze srandy. Hereditary je po dlouhé době hororový film, který v člověku rezonuje ještě dlouho po zhlédnutí a baví jej o něm přemýšlet. Loni takto provětral kina skromný film Uteč, který je dle mého naprosto standardní a ničím nepřekvapivá filmařina, kdežto Děsivé dědictví mě dočista posadilo na zadek. Přitom to rozhodně není příjemné pokoukání. Debutující Ari Aster má evidentně nakoukané všecky pořádné horory a malinko si pohrává s žánrem, pečlivě graduje atmosféru a děsivé, či minimálně znepokojivé momenty a i díky famózní hudbě Colina Stetsona (vyloženě se nehodící na samostatný poslech), která je správně drásavá a pořádně člověka udeří na těch správných místech je přímo nervydrásající sledovat postavy, kterým okolnosti neuvěřitelně ubližují a člověk může akorát doufat, že to bude lepší...a ono nebude. Zároveň je to celé ale hodně psycho, pro slabší povahy vyloženě nevhodné. Podobné pocity jsem měl u loňské Aronofskyho matky!, respektive druhé poloviny filmu, ovšem přílišnému porovnávání bych se spíše vyhnul, ačkoliv zde taky hraje silný part motiv náboženství (rozuměj vymítačství a paranormální jevy). Velmi silný zážitek, který si minimálně ještě jednou musím dát. PS : Gabriel Byrne vypadá jak Karel Heřmánek. Rád jsem ale toho chlapíka po velmi dlouhé době zase někde viděl. (24.07.2018)

Jako jóó, atmosféru novodobé horůrky vytvářet umí a Aster ji tu zdatně buduje po dlouhou část stopáže. Jenže většině novodobých hororů zoufale, ale zoufale, chybí uspokojivý závěr a rozuzlení. Po "milostném vzplanutí" Gabriela Byrna šlo všecko do kopru. Dovolte mi ryze subjektivní áchnutí: ááááááchjo. Na konci filmu jsem se přistihl, jak v duchu na tvůrce nebývale zvýšeným tónem s lehkým podkresem nazlobení křičím: Jděte už s tím peklem doprd***le! Měl jsem sto chutí omlátit jim hlavu o stožár. Filmu má dát závěr smysl, tady to nedopadlo a všechny žánrové propriety, pomůcky, postupy, taháky a atmosféra skončily v čudu. A to měl film tvář Milly Shapiro, která je sama o sobě děsivější než Pokémon, pardon nějakej Paimon nebo co to je za odchovance ústavu Peklíčko - sanatorium pro eané lidi, Podzemí 666, Zeměkoule. (16.06.2019)

Takovej ten film, jehož postavy jsou od začátku úplně v prdeli a nevypadá to, že by se něco mělo zlepšit. Hereditary rozhodně není záležitostí pro masy - žádný tradiční lekačky, žádnej humor, žádná naděje, žádný pozitivno všeobecně, pomalý tempo, směrem ke konci chvilkama až absurdní bizár. Hnací prvek je tu v první řadě kombinace skvělých hereckých výkonů (zejména Collette a Wolff) s nepříjemně úzkostným vykreslováním charakterů i situací. Fakt, v tomhle filmu stačí, že někdo stojí za rohem a máte z toho horší pocit, než když doktor Lecter okusoval policajtům obličeje. Nebejt fenomenální schopnosti vyjadřovat pocity, emoce a psychický rozpoložení všech zúčastněných, byl by výsledek sotva poloviční. (15.09.2018)