Smrť na Níle

V opět nádherném, velkorysém, sytivém, bravurním koncertním nasnímání nám Branagh předvádí hry lásky šálivé a marnou lásky snahu ve vší kráse i krutosti, lesku i bídě, ve vší pokleslosti i opulentní nádheře, ve vší osudovosti marné lásky hry šálivé, kde vše je dovoleno a neexistují žádná pravidla. Lásky marné snahy, hry, jejichž záměry se kříží a násilně přerývají, jež nás zanechávají vykolejené, nevyrovnané, nesmířené a přelomené, naše životní linky přeťaté, a skýtají nám nevyžádanou příležitost (či nutnost) stát se někým jiným, než kým jsme toužili být, aniž by vůbec byla předem naděje, že se nám stane odměnou, když to zvládneme. *** Je to opět film se silnou pečetí opanovanosti uprostřed frivolnosti, přepychu a podmanění, dosahující až meditativní roviny tvorby, jež si nezakazuje nádheru hýřivosti, šarm ani vtip, ale přistupuje k nim s rozvahou mistra a umem a citem lékárnického magistra. **** Předchozí Vražda v Orient Expresu mě sice přece jen uhranula víc, snad že vztah k pravdě, či spíše k pravdivosti bytí jako podmínce přístupu ke skutečné kráse, jako podmínce kultivace pravé lásky k životu, jež není zastíněna povrchní  nicotnou sebeláskou, z níž plynou naše ješitné představy, tu vyzařuje fatálněji, osudověji, vznešeněji a artikulovaněji, snad nostalgičtěji, jak ta těžce vyzískaná krása pomalu a majestátně emanuje z každého obrazu - nicméně zpětně už asi začínám chápat, že tohle téma je spojovníkem obou filmů a činí z nich jeden celek, čili nedává moc smysl je srovnávat: společně hovoří o nezbytnosti vymýtit ze sebe přehlušující sebelásku a ješitnost, aby člověk dokázal docenit matérii života, jež nás obrábí, odevzdáme-li se, daleko za hranicemi našich dětinských dychtění, na poli ztrát - jen v tomhle druhém filmu se to sdělení - a proč by ne - posouvá do odlehčenější, rozmarnější polohy. *~ (11.02.2022)

Vražda v Orient Expresu mě moc nebrala a překvapivě Smrt na Nilu je na tom lépe. Není to sice žádný kvapík, ale líbí se mě prostředí. Zpočátku vše vypadá jako příjemný výlet a hodinu se čeká na vraždu. Napadla mě na začátku taková myšlenka, kdo měl motiv zabít Gal Gadot, s hrůzou jsem zjistil, že můj tip na tak nějak vyšel. Nebudu prozrazovat :) 65% (30.05.2022)

Není to tak prvoplánová nablýskaná přehlídka hvězd bez přidané hodnoty, jako byla předchozí Vražda v Orient expresu, která mě nechala naprosto chladným. Tento snímek jsem si oproti tomu v kině užil. Tvůrci se zde nebáli lehce pozměnit děj, a tak i se znalostí vyústění příběhu jsem byl nakonec lehce překvapen jeho vývojem, kdy se můžeme dočkat i nevybíravého, lehce pesimistického vyznění. Za to palec nahoru. (18.04.2022)

Sequel, který je mi sice tématicky blíže než zamrzlý vlak, ale opět s klidným srdcem doporučit nemohu. Na samotnou podstatu wodunit detektivky se čeká až nezdravě dlouho a karty se rozehrávají čím dál méně zajímavým způsobem, přičemž se Branaghovi opět daří svou postavu uhrát, ale co se týče dramaturgie, tam citelně padá cca v polovině filmu řetěz a já se začal nudit. Alespoň jsem se mohl kochat krásnou výpravou a barevností kontrastu pouště s obyvatelnou plochou, ale po čase začne až příliš vadit, že je to celé pouze digitální. I obsazení mi tentokrát přijde slabší; ačkoliv všechny tváře odněkud znáte (Rose Leslie jsem co se týče filmů viděl naposled v Posledním lovci čarodějnic), v kině na ně nikdo moc zvědavý nebyl. Byl jsem ale aspoň rád, že jsem si mohl naposled užít Armieho Hammera, kterého jsem vždycky rád i přes jeho kanibalské choutky v libovolném filmu viděl a jedná se o dalšího z řady herců, který mi vlivem cancel culture bude chybět. Alespoň se loučí minimálně s respektem. (13.02.2022)

Kenneth Branagh moc dobře ví, co dělá. Divákům servíruje moderní, zároveň však staromilské pojetí klasické detektivky, kde se nikam nespěchá a logika je až na prvním místě. Chytrá režie a lahůdková vizuální stránka umocňují už tak silný dojem, jemuž škodí snad jen poněkud roztahaná první polovina. Více zde. (12.02.2022)