Zkáza Dejvického divadla

Já si vlastně nejsem ani jist, co jsem to viděl. Byl to ale asi jednoduše seriál, který se snažil zaznamenat herce, které známe ze zcela jiných rolí, tak je ukázat v rolí ponížených a vlastně i úplně normálních všedních lidí. Tohle v jistém úhlu pohledu funguje. Ale ten humor samotný, je trochu mimo. Jestli to teda vůbec je humor. Jde hlavně o sem tam bizarní situaci, která vás nenechá se divit a funguje, tak že mnohdy nefunguje. To ani nemluvím o trochu slabších příbězích jako takových, které mnohdy se mi zdá, že ani nemají pointu a jen se snaží být za každou cenu vtipné. Ale to je právě kámen úrazu, kdy se stane mnohdy přesný opak. V tomto ohledu je humor zrádný. To snad víme všichni. Jako ukázka a reklama DD asi funkce splněna. Jen mi to nejde celé do hlavy. A bohužel nejsem sám. (10.04.2019)

Stejný problém jako u ultra velebeného Mostu! a většiny dalších seriálů: sestupná kvalita dílů a díl poslední už úplně zabitej. Přitom žeru tyhle krobotoviny a první dva díly jsou geniální. Další aspekt (záměrný?) je postupně znechutit divákům všechny členy divadla, kde zejména již tak otřesné megery Melíšková a Issová kulminují do nestravitelných výšin. Upozadění usurpátorské role režiséra Krobota je též mrzuté. (09.04.2019)

„Klári? Ty vibruješ!“ - „No, já vím, já to cítím. Už od rána.“ - „Ne, mobil ti vibruje!“ Jen krátce po bombě ze severozápadních Čech přichází další nálož humoru. Ale pokud někdo očekává druhý Most!, může narazit. Humor je tu totiž jiný a určený specifickému publiku, ne široké divácké obci (a je dobré mít i mírný přehled o členech, např. vědět, kdo je manžel Issové, jaký vztah má Melíšková k energiím atd.). Babčáková použila v souvislosti se Zkázou slova o „závěrečné dehonestaci a úplné ztrátě kultu“. No a „Dejvičáci“ si dělají srandu sami ze sebe, všeho co se týká divadla, a jdou často až na hranu (někdy i za ni). Prostor vyřádit se postupně dostávají všichni členové (vč. těch zákulisních). Vládne nadsázka, vyhrocenost, absurdní a černý humor. V 5. a hlavně 6. díle nabírají na síle i „dada“ prvky a Zkáza začne působit jako z jiné galaxie. Celý seriál celkově vzato geniální není, některé jeho části ovšem ano. Proto i přes hlušší místa rád nadhodnotím slabšími 5*. „Sedáváš tady často?“ - „Jo.“ - „Krmíš holuby?“ - „Jo.“ - „Žádný tu nejsou…“ - „No, to mě mrzí.“ (05.05.2019)

"Sedáváš tady často?" "Jo." "Krmíš holuby?" "Jo." "Žádný tu nejsou." "No, to mě mrzí. Ale choděj sem volavky popelavý." "Jo?" "Jo." "Děláš si prdel?" "Jo." Tak 50:50. Upřímně, jak začátek, tak konec téhle šestidílné minisérie jsou děsně slabý díly, ale ten zlatej střed, těch pár týdnů, během kterých jsem viděl AIDS, Vládce loutek, Šmejdy, Smrad a interview, propagující show, byly opravdu solidní zábava, speciálně AIDS je konceptem absolutní trefa a je to jen cinknutím sofistikovanější, než co řadoví diváci asi můžou očekávat. Koneckonců, já se do divadla nedostanu, ale jednou jsem měl možnost si jeho zákulisí projít, vidět, jak to tam žije a funguje, takže to na mě taky dýchá trochu jinak. Jo, bylo to slušnejch pár týdnů s tímhle, hned po MOSTu. Ale definitivně to, ať už kvůli zvolenému stylu, nebo humoru, nesedne každému. Navíc, já mám rád Krobota, asi bych řekl, že víc před kamerou, než za ní... což může znít jako urážka, ale mě jeho lakonickej projev děsně baví. A na "Zkázu Dejvického Divadla" jsem čekal snad od doby, kdy o tomhle projektu poprvé padla zmínka. 8/10 (08.04.2019)

Zpět od pasivních ztracenců k činorodým šílencům, od lhostejných k těm, kdo milují až příliš. Na ose mezi seriály Hrdinové seriálu se snaží zachránit své milované divadlo za každou cenu, všemi prostředky, ať už mají zpívat nové songy Evy s Vaškem, štěkat v kostýmu Žeryka, zkoušet pod vlivem hypnózy, shánět bizarní přivýdělky nebo prodávat důchodcům předražené hrnce. Přitom řeší ještě vzájemné vztahy i flámy, hromadnou nákazu AIDS, záhadné zmizení nemilosrdného recenzenta či ještě záhadnější zápach, který se divadlem šíří. Pointy zásadně směřují proti důstojnosti, vážnosti, poctám, mramoru. Oslavovaný, těžko však pojmenovatelný duch uznávaného souboru se raději přimkne ke Smradu, jak se jmenuje jedna z epizod, neboť navoněného sebeokouzlení se Dejvičtí bojí jako čert kříže. Zato v sebeironii se předhánějí tím více, že seriál v podstatě představuje vnitropodnikovou soutěž. Každý tu totiž hraje a mocně shazuje sám sebe, od hvězd typu Ivana Trojana, Hynka Čermáka, Jaroslava Plesla, Václava Neužila či Marthy Issové až po zaměstnance, rodiče, děti i psy. Nikdo nic nepředstírá. Se dvěma drobnými rámcovými výjimkami, úvodem na grantové komisi, která divadlu odmítne příspěvek, a náznakem pomocné ruky od „nejbohatšího Čecha“ naopak ve finále, se důsledně vyhýbá politice, aktivismu, komunální satiře. Neschovává se za vyšší umělecké cíle, nehoní se za společensky žádanými tématy. Ani sociální, potažmo romská otázka z Mostu!, ani uprchlíci versus mafiáni z druhé řady Rapla, ani varovná domobrana z filmu Úhoři mají nabito: nic takového se ve Zkáze nepěstuje. Naprosto jí stačí látka založená na oddanosti profesi, které sluší také rozumná metráž jednotlivých epizod a jako bonus vždy ukázka výtečného divadla. Třebaže umějí být neskutečně drastičtí, ze všech hrdinů vyzařuje, jak své malé potrhlé království milují – a jak upřímně mají své postavy rádi jejich autoři. Všeobecně pak odzbrojuje odvaha herců k sebevýprodeji od trapasů přes pomíjivost slávy po vyloženou hořkost. Třeba Trojan pyšnící se, že točí „Anděla trojku“, je pro mladé slečny neznámou nulou a pro kolegy pokrytecký svatoušek vyobcovaný ze stáda hříšníků nadávkou „Ty četnická humoresko!“. Sice i Zkáza vychrlí pořádnou nálož běžných vulgarit, ale její slovník obsahuje daleko vynalézavější kolekci jazykových hříček. Každý si tu projde sarkastickým očistcem pod vlastním jménem: Plesl coby „alkáč“, Trojan hrbící se před Skupovými dědici, Neužil konfrontovaný s prostitutkou, Issová posedlá kouzelnými kameny, raplovský hřebec Čermák, David Novotný během ponižujícího nákupu „bytelného“ kondomu, Simona Babčáková lačná po penězích, Martin Myšička sahající k cynickému vydírání penzistů i sám Krobot coby autor potupné zájezdové revue.Ale přitom neustálý balanc mezi vnější fasádou a vnitřním zmarem skýtá spoustu humoru od hororového přes existenciální až po vděčné hlášky typu „Vyplačte se mi do podprsenky. Tady žádná není.“ (15.04.2020)