Zložka 64

To odkrývání zločinu, kdo všechno za tím je, bylo fámozní o tom žádná. Filmařsky vyzrálé jak svině, ale při jednání poldů i záporáků jsem si ťukal tak na čelo až mě teď bolí hlava. Navíc se mě nelíbil ten závěr, z komornější temňárny přejít na akční nesmysl není úplně na cenu za nejlepší závěry v dějinách Dánské kinematografie. (23.01.2019)

Temná severská krimoška, která nabízí provokativní otázku. Je dobře, když se postižení a jinak "neplnohodnotní" lidé rozmnožují? Čili klasická eugenika. Potraty a nedobrovolné sterilizace dánských žen, které se vedení kliniky nezdály dosti hodnotné a kvalitní. Vyšetřování vedou opět dva štramáci Carl a Assad. Jak již jedno z jmen nasvědčuje, ani on není čistý Dán. (28.02.2019)

Tři filmy trvalo, než Oddělení Q našlo svojí filmovou identitu. Po rozporuplných a scenáristickými neobratnostmi stíhaných dílech je tu konečně suverénní kombinace whodunnit detektivky a společenského thrilleru, kterou dopředu ženou dva ústřední charaktery. Má to ostří, skvělé tempo a jen pár dílčích neobratností. Navíc zapojení aktuální společenské linie je velmi, velmi dovedné. Mezi filmovými scandinoirs šampion. (26.01.2019)

„A keď som sa vedľa neho ráno zobudila, pochopila som, že som všetky tie roky premrhala.“ Zložka 64 má v sebe niečo strašne nebezpečné a temné. Nečudujem sa, ak ju niekto pokladá za najlepší diel série. Oslovil ma silný príbeh o silných témach, založený na psychopatických magoroch, ktorým preplo v mozgoch a začali si myslieť, že sú čosi viac. Okrem toho snímka ponúka mrazivú atmosféru, sympatický kasting, pôsobivé scény, dobré twisty a v neposlednom rade ma zasiahol záver, ktorý naznačuje definitívny koniec, hoci v kútiku srdca dúfam, že ešte niekedy do zatuchnutého Oddelenia Q zavítam. (02.07.2019)

Děj postupně enormně nakyne do netušených rozměrů, kdy film začne být od poloviny dál o něčem úplně jiném a stane se podstatně vážnějším, dramatičtějším a tematicky závažnějším. Konání obou detektivů je průběžně prostříháváno s událostmi ze šedesátých let, kdy si mladé dívky prožívaly peklo v jakémsi ostrovním převýchovném ústavu, kam je jejich rodiny posílaly nejčastěji kvůli potlačení sexuálního apetitu, a se současnými scénami s nějakou starší paní, která by teoreticky mohla být tím hledaným vrahem, ale není to jisté. Postavy hlavních hrdinů snad poprvé konečně procházejí nějakým vývojem, dost zásadním na to, aby věčně zachmuřený Carl nebyl pořád ten samý asociální bručoun, ale aby dokázal alespoň sem tam projevit nějakou vstřícnost, uznání nebo cit. Stejně tak se pracuje i s Carlovými obavami z osamělého života a se změnami v jeho kamarádsky-pracovním vztahu s Assadem. Napínavé vyprávění disponuje průběžně gradujícím spádem. Nejde přitom ani tolik o zásluhu dánského režiséra Christoffera Boeho jako spíš o vynikající práci trojice scenáristů v čele s Nikolajem Arcelem, který adaptoval i všechny předchozí Adler-Olsenovy romány. (05.10.2019)