Vzpomínky na hvězdný prach

Nejlepší filmy s nespolehlivým vypravěčem jsou ty, které na něm nestaví (staví na něm např. Memento a Klub rváčů, nestaví např. Thirth Person). Ta lidská touha přehlédnout sám sebe - přehlédnout život a rozhodnutí, vybrat si ženu a přesto se nemoci zbavit myšlenky na tu jedinou, jejíž jizvy nese duše celý život, pochopit umění i krizi tvorby, to vše je tady umocněno vyprávěním, při kterém divák neví, co sleduje - jestli je to film, jsou to vzpomínky, fantazie nebo sny, jediné co to není, nám připomínají postavy po celou dobu - není to realismus. Vždy jsem měl a mám rád metatexty - filmy o filmu, knihy o knihách a podobně a v tomto se navíc spojuje všechno to nejlepší z Woodyho. A ta reminiscence na Felliniho je jen naoko. (08.08.2015)

Woody Allen znovu úplně jinak, tentokráte hodně experimantálně. Jeho film je očividně pocta Fellinimu a Bergmanovi s tím, že Allen zůstává svůj a ostudu si nedělá. Naopak dokáže skvěle rozebírat duševní krajinu úspěšného člověka, který neví kam dál a muže kterého přitahují zhoubné vztahy s nestabilními ženami. Hlavně ale Allen účtuje s kritiky a fanoušky, jež zde pojal vesměs jako stádo vlezlých nestvůr pronásledující jej na každém kroku. Pasáže kdy Sandy proplouvá davem rozmnanitě útočících obdivovatelů, snažíce se být za všech okolností vtipný a hlavně takový jakého ho oni ho chtějí vidět, patří k tomu nejlepšímu co kdy Allen natočil. Někteří jsou nepokrytě vlezlí, jiní se snaží působit nenuceně, ale všichni jsou stejně nechutní. I přesto že Allen popírá že by byl film autobiografický, někde tyhle motivy nabrat musel. Osobně mám raději právě vážnější Allenovo tvorbu, než jeho crazy komedie a tak mi Vzpomínky na hvězdný prach sedly, ale neřadím je mezi jeho nejlepší díla. (14.11.2011)

Další z Woodyho filmů, který prostě musím vidět, tudíž ho nevynechám, když běží v televizi. Rozhodně nedosahuje kvality mých nejoblíbenějších, ale zase ani není z těch nejblbějších (viděla jsem jich od Woodyho asi 20). Pro Allena mám trochu slabost, protože je kouzelně divný. Zde jsem se párkrát zasmála, sem tam mírně nudila... Takový jeho normální film. (17.06.2013)

Allen se za svoje inspirační zdroje nestydí a s oblibou skládá hold svým idolů. Stačí vzpomenout, kolikrát v jeho filmech padlo jméno bratří Marxů. Nebo jeho pokusy o Bergmanovská dramata (Interiéry, September). Stardust Memories nejsou výjimkou. Felliniho filmová úvaha o umělecké krizi a potažmo smyslu umění, kterou vtělil do filmu 8 ½, tu Allen přebírá a rozvíjí po svém. Režisér Sandy Bates (Woody Allen) je sužován krizí jak životní tak uměleckou, odmítá se podřídit diktátu studia, nedokáže se rozhodnout pro jednu ženu. Allen si od Feliniho „vypůjčuje“ celé pasáže – třeba hned úvodní „filmová“ scéna se podobá té z 8 ½. Těchto styčných bodů je ve filmu mnoho – od snových vzpomínek na dětství, až po rozpolcení se mezi dvě ženy. Allenovský smysl pro absurditu a dialogy je tu tím, co oba filmy odlišuje. Nebýt té záměrné podobnosti s Felliniho filmem, patrně by šlo zase jen o dalšího „Allena“ v řadě. Takhle je to ale mnohem pestřejší. (30.10.2005)

Woody tvrdí, že sa cíti potupne, keď pozerá svoje filmy. Podľa jeho slov je len pár, s ktorými je spokojný a na ktorých by nemenil nič, pričom jedným z nich je aj Stardust Memories. V dokumente Live in Film, Woody vysvetľuje dejovú líniu, nebudem však prezrádzať ako to celé vlastne je, čo je fikcia a čo realita, pretože divák to môže vnímať inak:) Neverím mu v tom, že toto nie je film o ňom...Možno nie úplne, ale som presvedčený, že Woody prešiel riadnou introspekciou. Nech si kto vraví čo chce, ja považujem Woodyho za génia a viac geniálnych scén, bonmotov,vtipov a úvah sa našlo aj tu, napriek tomu príbeh obsahoval trošku viac vaty ako by sa patrilo...Inak samozrejme skvelé, so všetkými atribútmi charakteristickými pre Majstrovu tvorbu... (22.02.2006)