Domestik

Film jako zatěžkávací zkouška. Opravdu fyzicky nepříjemný zážitek, při němž máte pocit, že vám postupně ubývá kyslíku. Stejně jako hlavním hrdinům a jejich vztahu. Zprvu ještě dokážou vést víceméně konstruktivní dialog, poslouchat požadavky toho druhého a reagovat na ně (i pokud se týče sexu, z něhož mají na začátku zjevně potěšení oba - nejde o partnerovo silové dokazování si převahy a fyzické zdatnosti). Postupně svou pozornost ale čím dál urputněji koncentrují sami na sebe, na své vlastní cíle, posunování svých tělesných limitů. Svého partnera přestávají vnímat (v záběrech s oběma je zpravidla zaostřen jen jeden z herců), nejsou ochotni ustoupit, udělat cokoliv, co jim nepomůže dosáhnout jejich záměru. Domestik je tak v zásadě stejně jako Semestr o lidech posedlých sebou samými a neschopných sebereflexe. Jenom jsou o generaci starší, víc je tlačí čas (proto taky dává smysl, že je Šarlota, která chce počít dítě, dokud může, o několik let starší než její partner) a jejich narcismus nabývá monstróznějších podob. A zejména je neničí to, že by nebyli schopni se v životech někam posunout (třebaže Roman většinou šlape na místě), ale naopak posedlost tím, kam se chtějí dostat. Při kratší stopáži by Domestik možná byl koncentrovanější a měl větší spád, ale skoro dvouhodinová délka společně s úmyslně repetitivním charakterem vyprávění (opakování omezeného množství prostředí, situací a témat, které postavy řeší) napomáhá tomu, že jste v závěru skutečně vysíleni a přejete si, aby to už skončilo a mohli jste odejít z kina na vzduch, kterého je ve filmu tak málo. Jediná exteriérová scéna je jednak pocta Zrození od Jonathana Glazera (nebo si to alespoň myslím), jednak ukazuje, že nejvíce omezující vězení nepředstavuje byt ani kyslíkový stan: Šarlotu i na čerstvém vzduchu zrazuje její vlastní porouchané tělo, před kterým - na rozdíl od vyčerpávajícího vztahu - nemůže utéct. K dojmu nemožnosti úniku napomáhá i precizní design zvuku, vytvářející (někdy záměrně dezorientující) zvukové můstky mezi záběry a přispívající k neobyčejné audiovizuální kompaktnosti filmu. Tu rozbíjejí pouze některé zbytečně specifické dialogy, které byly výsadou velmi přirozeného Semestru, ale tady, ve filmu, který směřuje od klaustrofobního psychothrilleru k domácímu (body) hororu, jehož protagonisté ztrácejí kontakt se skutečností (resp. si vytvářejí svou vlastní realitu), bych se bez nich vesměs obešel. Přesto je míra spoléhání se na vyprávění obrazem a zvukem obdivuhodná. Stejně tak Sedlákova odvaha natočit veskrze nepříjemný film o lidech, v jejichž společnosti vám rozhodně nebude dobře (náznaky citu pro „feel bad“ poetiku jsou taky něčím, co se objevilo již v Semestru). Nikoliv bezchybný, ale rozhodně jeden z nejpřesvědčivějších českých celovečerních režijních debutů, který si chci časem zopakovat, abych mohl nejen znovu projít onou intenzivně nepříjemnou zkušeností, ale také zkoumat, jak konceptuálně důsledný ten film ve skutečnosti je. 75% (18.09.2018)

Asi bych se v popisu toho, co jsem viděla a cítila, jen málo odchýlila od toho, co tu rozepsal Matty (včetně soulehlostí a styčných ploch se Semestrem), a možná bych dokonce přidala několik vlastních konkrétnějších pochvalných postřehů. Ale pro mne schopnost tohle všechno takto vymyslet, natočit a nechat působit ještě nestačí na to, abych to vnímala jako plnokrevný film. Tohle je pořád ještě spíše násilím ovládnutý a použitý filmový materiál, etuda, necitlivá sonda, zbraň, neodpoutaný autorský konstrukt, skoro až zlý nástroj zkoumání, palčivý komentář čehosi ohledávaného spíše než autonomní, svébytné filmové dílo, jemuž vedle pronikavosti musí být vlastní i nadhled. Tohle jako by byla spíš pomsta, umělecky obalená potřeba ublížit. Počkám si ale, co přijde dál. *~ (28.09.2018)

Psychologická a vlastně až i fyziologická přestřelka mezi vrcholovou cyklistikou a snahou otěhotnět vygraduje do nepříjemného finále, které si svou cestu značkuje solidním vizuálem, skvělou hudbou, neokoukanými herci a hlavně tím originálním námětem. Nevěděl jsem, že Jiří Konvalinka je i herec, ale koukám, že se svou skupinou Vložte kočku se podílel i na hudbě, která tomu dává ty správné koule a je tím nejlepším z celého filmu. Podle mě to je film mezinárodních kvalit a je škoda, že se nepovedlo se mu nějak víc zviditelnit. Adam Sedlák si za tento počin zaslouží potlesk. A jinak chladící náplast na koule - to je sen každého muže, chch. (03.06.2023)

Tak dnes bude art aj keď zavesiť do prievanu hovno a budete sa pri tom zádumčivo dívať jak krásne veje. A netreba zabudnúť na nejaké halucinogénne prostriedky, inak by ste predsa neboli umelec. Podobne tento film je o hovne, hoci hovno explicitne neukazuje. Ale kto by sa na to chcel dívať dve hodiny na nasledovné: Debil ošuká ženu, potom vzydchá pri bicyklovaní. A vzdychá viac ako pri sexe Nažere sa a zas bicykluje. Medzitým diskusia o tom povestnom hovne. Nasleduje mnoho scén, kde nikto nepovie nič, počujete len zvuk rotopedu, vdychanie herca a nejaké hudobné vložky podobné hromu. Vrcholom je zhruba polovica filmu, kde muž manželke hovorí, že ak má krámy, tak nech mu dá do zadku. A keď odmietne, PRINÚTI ju na fajku. Veru, toto je skutočne vrchol umeleckej tvorby! (06.02.2020)

Konečně jednou český filmař točil něco jinýho než obvyklé hrůzy ustálených českých tvůrců, co se perou o lva! Líbil se mi pochmurný depresivní soundtrack od Vložte kočku (doporučuji poslouchat i jako samostatné album) i kamera. Zápory? Film je až moc dlouhý a postavy nemají duši, po chvilce si zvyknete, že obě slouží jako konstrukt pro ztělesnění nějaké posedlosti, která je ničí, manželka dokonce po rozhovoru o těhotenství změní styl své posedlosti, aniž by to nějak měnilo děj a vývoj filmu. I tak to byl ale zajímavý zážitek a jsem zvědavý na další projekt režiséra. (05.03.2019)