Pri pokladnici stál...

Dost mozna nejlepsi film Vlasty Buriana. Uvod v pojistovne je neskutecnej masakr, v laznich to je taky slusnej naklad, bohuzel zpet v nemocnici na zaverecnejch asi 20 minut tempo nepatrne polevi. Krome neustale hlaskujiciho Buriana stoji za zminku zlitej Marvan a operovanej Slegl. A moje nejoblibenejsi scena je asi balada o deliriu, Burian by moh hrat i Draculu. Jasnejch 5* dokonala komedie. (27.02.2008)

Zdravotní pojišťovna je sice záhadně, ale naprosto dokonale fungující mechanismus, kterému však každý nemusí rozumět. Třeba takový Kryštof Rozruch nepochopil, že místo tradičního léčení ischiasu bahenními koupelemi vytasila pojišťovna triumfální tah v podobě nasazení druhého chrupu. Sice není známo, jakým způsobem tato metoda fungule, ale lidé by zkrátka měli zdravotním odborníkům věřit. Rozruch, zcela evidentně neznalý problematiky, se však pouší do absurdního boje s úřední byrokracií ("Já nemám žádná ústa, já mám hubu a tu si budu otvírat a hodně si ji musím otevřít, aby se mi tam ty zuby od vás ještě vešly!"), čímž vytváří klasické situace plné omylů, nedorozumění a konverzačního humoru. (17.12.2009)

Neskutečná komedie, kde Vlasta Burian hýří takovým vtipem, až jsem se musel místy za břicho popadat. Tohle jsou tak neuvěřitelné hlášky, že je mi až líto, jak jsou ty filmy staré a že už tu tenhle geniální komik není. Mezi současnými komiky prostě není nikdo, kdo by byl tak inteligentně vtipný a přicházel s tak neuvěřitelnými hlody. (03.02.2015)

Nepatrím medzi Burianových obdivovateľov a je u mňa problém si vytvoriť vzťah k historickému humoru, ale ako herec bol nepochybne skvelý. Túto komédiu doslova zbožňuje môj dedo a jeho dcéra, moja mama, ale ja som si k tomu vzťah nevytvoril a je to pre mňa obyčajná komédia, vo svete možno patrí k tomu lepšiemu, je to slušné. (15.06.2012)

Rozruch vyvolává rozruch, kamkoli přijde. Úvodní tobogan v nemocenské pojišťovně, kam přichází směnit zuby za bahno, absolvuje ještě co by bezvýznamný a všemi přehlížený prosťáček s ostrým jazýčkem, ale v luxusním lázeňském hotelu už se dík bezděčné záměně stává vykonavatelem rafinované pomsty. Je nabíledni, že Vlasta Burian se tu cítí jako ryba ve vodě, sype jeden geniální vtípek za druhým, vychutnává si své spoluhráče a na závěr si střihne geniální a dosud nepřekonanou baladu o deliriu tremens. Byla by ale chyba domnívat se, že film stojí a padá jen s Burianem, na place se tehdy sešla plejáda špičkových partnerů, kteří si na nepoměrně skromnějším prostoru vydobývají zaslouženou pozornost. Jaroslav Marvan obohatil svůj tradiční fond o precizně vyvedenou figurku nedbalého doktůrka holdujícího v míře ne právě malé alkoholu, Trégl kráčí k divácké nesmrtelnosti s doutníkem a legračním slamákem na hlavě a Čeňku Šléglovi, který je v závěrečné etudě vydán napospas Burianovým fantasmagoriím v oboru léčení zaníceného palce, se dostává velké herecké satisfakce za všechna příkoří, jímž musel později čelit. Pokladna jasně dokazuje, o jak velkou a nenahraditelnou osobnost jsme Lamačovou vynucenou emigrací přišli. A zdá se, že nejen my. P. S. Pane kolego, co si dáváte na noc? – Já si dávám rolety dolů. (04.10.2008)